Časy se nemění. Bob Dylan stále zůstává mimo kategorie

Když Bob Dylan v roce 1965 vystoupil v baště folkařů na festivalu v Newportu s elektrickou kapelou, když v osmdesátých letech razantně hlásal obrat ke křesťanství nebo když nahrál tři alba písní z Great American Songbook, vždy se jednalo o momenty příznačně dylanovské. Až dodnes si tento muzikant v sobě nese kus toho floutka, který se rozhodl jít ve šlépějích svého idolu, folkového zpěváka Woodyho Guthrieho, a jako sotva dvacetiletý napsal hluboké a dodnes platné songy "Blowin' In The Wind" nebo "Times They Are A-Changin’", člověka, který kategorie nenaplňuje, nýbrž sám vytváří.
S tímto vědomím je třeba přistupovat i k jeho koncertům. Jedno totiž platí téměř vždy - nedostanete to, co chcete. Dostanete ale to, co chce pan Robert Allan Zimmermann.
O Dylanovi se ví, že nepatří mezi velké řečníky. Ostatně, v prakticky vyprodaném O2 universu poděkoval jen dvakrát a na závěr přidal lehkou úklonu. I tak tímto směrem mířily první výčitky, když se publikum hrnulo k eskalátorům, aby si nechalo z vězení - rozuměj z uzamknutých pouzder Yondr - vysvobodit své mobilní telefony, jež byly na akci striktně zakázány.
Novinkou není ani to, že se jeho koncerty chtě nechtě zvrhávají v soutěž o to, kdo první pozná písničku. A pak jdou krásně vidět úrovně dylanologie mezi návštěvníky. Někdy stačí úvod, jindy vám v hlavě hlodá červík povědomosti a paměťová stopa sepne na určité klíčové slovo, jindy marně dumáte a stejně dotyčnou skladbu z paměti prostě nevydolujete. Ty vlny poznání byly krásně vidět u "Desolation Row", jednom z mála klasických kousků, na něž v Praze došlo.
Začátek večera přitom vzbuzoval naděje, že by snad Dylan mohl oprášit přece jen hitovější a uživatelsky přívětivější setlist. Klasická "All Along The Watchtower" šla publiku v podstatě na ruku. Jenže už u druhé "It Ain’t Me, Babe" tato naděje vyprchala. Dylan z písně jako vějičku náznakově ponechal refrén, zbytek oddrmolil a odvyprávěl po svém. A fungovalo to skvěle.
“I Contain Multitudes” dala jasně na srozuměnou, že název turné odvozený od poslední řadovky "Rough and Rowdy Ways" nelže - Dylanova poslední (zatím, jeden nikdy neví) autorská deska tvořila páteř setlistu a až na dvacetiminutový opus magnum "Murder Most Foul" zazněla celá.
Ale i tady se přearanžovávalo, i tady se hrálo s publikem na schovávanou. "Goodbye Jimmy Reed", pocta bluesmanovi, jehož za svůj vzor označili třeba Rolling Stones, Elvis Presley nebo Billy Gibbons, tak dostala rock'n'rollovější kontury, "I’ve Made Up My Mind to Give Myself to You" zase působila tak nějak křehčeji.
Dylan odehrál celé vystoupení za pianem, onoho na kraji jen střídmě osvětleného jeviště výmluvně postaveného mikrofonu si nevšímal. Jen dvakrát vzal do rukou foukací harmoniku a pokaždé následující výbuch nadšení skoro zbořil halu. Coby pianista se předvedl jako hravý muzikant, který rád do klavíru třískne, v sólech si dělá, co chce, coby doprovazeč ale umí táhnout za jeden provaz s kapelou. Ostatně, parta muzikantů šlapala skvěle, živý, pořádně hutný zvuk v duchu alba "Modern Times" písním velice slušel - a bluesovému šlapáku typu "False Prophet" obzvláště.
Setlist prakticky rezignoval na hity. Když už protagonista vybíral ze své bohaté písňové kartotéky, sáhl spíše po zaprášených klenotech než průhledně hitových kusech à la "Mr. Tamburine Man", "Blowin’ In The Wind" (jako by ve zpěvákových očích ty protestsongy ztratily část své váhy), "One More Cup Of Coffee" nebo "Highway 61 Revisited". Na druhou stranu potěšil návrat dlouho nehraných písní "Dignity" nebo "It’s All Over Now, Baby Blue".
Muzikanti se rozloučili s "Every Grain Of Sand". Tedy rozloučili... Dohráli, uklonili se a odešli do zákulisí. Koncert proto pocitově skončil kousek pod vrcholem. Dlouhý potlesk nepomohl, Dylan si dělá, co chce. Naděje na přece jen nějaký ten přídavek zhatili technici sklízející nástroje.
S koncerty Boba Dylana je to těžké. Bezvýhradné nadšení se nedostaví asi nikdy. Jednou bude vadit svoboda, s jakou svoje skladby předělává, jindy jejich výběr, onde zase jeho odstup. Muzikantovo charisma a tvrdohlavost ale dokáže napravit ledacos. V každém případě se jednalo o silný zážitek. A kdo ví, třeba ten sobotní a nedělní večer na stejném místě bude vypadat úplně jinak.

musicserver.cz

Seznam