Divocí a nezkrotní Led Zeppelin

Před padesáti lety se v jedné mrňavé zkušebně pod obchodem s gramodeskami na Gerard Street v Londýně sešli čtyři muzikanti - Jimmy Page, Robert Plant, John Bonzo Bonham a John Paul Jones. Jak si později vybavil Jones: „Sešli jsme se v tom kutlochu, abychom zjistili, jestli si sednem.“ Už při první zkoušce šatna explodovala a muzikanti zjistili, že to bude fungovat. Zbýval už jen vymyslet název. Padaly různé návrhy, a pak si Jimmy Page vzpomněl na nerealizovaný nápad svých bývalých spoluhráčů v jedné kapele s ředitelnou vzducholodí, angl. Lead Zeppelin. Návrh byl přijat, ale členové vznikající kapely se dohodli, že ze slova „lead“ vypustí písmeno „a“, aby to prý „tlustí Američani nevyslovovali jako líd“.
Tak vznikla kapela, která i osmatřicet let po svém rozchodu promlouvá již ke třetí generaci rockových fanoušků, které si podmaňuje svoji hudební magií, syrovostí a neobvyklými hudebními nápady. Z jejich studnice monstrózních riffů dodnes čerpají všichni jejich rockoví následovníci. Celkem vydali devět studivých alb, přičemž poslední s názvem Coda (1982) je složeno z nahrávek, které v předchozích letech uložili do šuplíku.
V průběhu své dvanáctileté divoké jízdy se Zeppelini setkali s oběma stránkami popularity. Byli milováni svým publikem a zavrhováni poněkud zapšklými britskými tištěnými médii. Na konci sedmdesátých let se k nenávistným projevům vůči Led Zeppelin připojila také vznikající punková scéna. Označila legendu za dinosaury. Sami však měli jednu drobnou chybu. Na rozdíl od dinosaurů, neuměli na své nástroje pořádně zahrát.
V roce 1980 zemřel bubeník John Bonzo Bonham. V tisku se objevily zprávy, že zbylí tři členové nejsou zajedno, zda pokračovat dál. Proto 4.prosince vydali Zeppelini následující prohlášení: „Ztráta našeho drahého přítele a hluboce zakořeněný smysl pro harmonii nás a našeho manažera přiměly k rozhodnutí, že bychom nemohli pokračovat tak jako dřív.“
I když se občas někde vynořila fáma, že členové skupiny uzavřeli kontrakt se samotným satanem, a proto byli tak úspěšní, nikdo soudný to nebral vážně. Ale někdo to vážně přece jen vzal. Jakýsi americký baptistický kazatel, dva roky po rozchodu kapely, přišel s objevem, že když se nahrávky Led Zeppelin pustí pozpátku, lze v nich zaslechnout satanistické promluvy. Oznámením (předchůdce současného „nahlašování závadných stránek“na FB) se dokonce zabýval výbor kalifornské sněmovny. Někteří členové výboru, poté co si poslechli Stairway to Heaven (Schody do nebe), prohlásili, že zřetelně slyšeli „Here´s to my sweet satan.“ (Zde mému drahému satanovi). Může nás vůbec ještě překvapit něco, co přichází z této země neomezených možností?
V sedmdesátých letech jsem byl velkým příznivcem kapely Yes a můj kamarád Boďa zase prosazoval Zeppeliny. Vedli jsme nekonečné debaty, která kapela je lepší, a vyměňovali si kresbičky, v nichž jsme vzájemně shazovali protivníkovi oblíbence. Tak třeba já jsem nakreslil, jak do kanálu padá deska Led Zeppelin Physical Graffiti, a Boďa mně na oplátku předal kresbu, kde kytarista Yesů dostal zásah elektrickým proudem… Jenomže jsem moc dobře věděl, jak skvělí jsou Zeppelini, a Boďa si totéž myslel o Yesech. Ale válka je válka.
Zeppelini byli nejen vynikající muzikanti, ale na také velicí výtržnici. Stephen Davis popisuje v knize „Kladivo bohů Led Zeppelin“, jak celkem pravidelně na svých turné rozmlátili pokoje, kde byli ubytováni . Některé hotely je zařadily na seznam zakázaných hostů. Jednou letěla při turné v USA oknem televize, a to by se ještě dalo, v porovnání s jejich jinými akcemi, označit jen jako drobné nedorozumění. Závěrečný účet jim přišel vystavit sám ředitel hotelu, který jen tak mimochodem poznamenal: “Docela vás, hoši, chápu, někdy mám taky chuť televizi prohodit oknem.“ A Jimmy Page mu říká: „Tak nám připište k účtu 500 dolarů a taky si jednu vyhoďte.“ Nebo veselá historka, když navštívili Elvise Presleyho. Ten se jich zeptal, jestli je pravda, že v hotelech tak řádí a Robert Plant mu odpověděl: „Jsou to jen pomluvy. Já například v noci bloumám po chodbách a broukám si vaše písničky.“ I přes tuto přidrzlou odpověď se kapela nikdy netajila svým obdivem k Elvisovi a na svých koncertech pravidelně zařazovala do programu některou z jeho písní.
Ale na svoje hudební nástroje nenechali dopustit. Při jednom zvlášť bouřlivém koncertu, kdy se rozkurážený divák dral na pódium s lahví piva v ruce, ho Jimmy chtěl odstrčit svojí dvouramennou kytarou. Jenomže si uvědomil, jak je to nenahraditelný nástroj a tak musel zaskočit Robert s tyčkou od mikrofonu. Později na televizním natáčení chtěl režisér po Johnu Paulovi, aby na závěr rozmlátil svoji baskytaru. „Kdepak,“ odmítl Jones, „to je příliš kvalitní nástroj.“ Tak mu donesli z rekvizitárny jakousi levnou kytaru, a tu jim Jones už skutečně roztřískal, až z ní kusy lítaly.
Nyní se žijící členové skupiny Led Zeppelin rozhodli oslavit své letošní padesáté výročí vzniku vydáním knihy „Led Zeppelin By Led Zeppelin“. Kniha, která vyjde v říjnu, nabídne na čtyřstech stránkách nejen vzpomínky muzikantů, ale také i dosud nezveřejněné fotografie.
Led Zeppelin se po svém rozchodu ještě několikrát společně setkali na pódiu (naposledy v roce 2007), přičemž za bicí soupravu se obvykle posadil Bonhamův syn Jason a v jednom případě také Phil Collins.
12. ledna roku 1995 dostali žijící členové slavné skupiny pozvánku do hotelu Waldorf-Astoria v New Yorku, aby byli uvedeni do Rockenrolové síně slávy (Rock and Roll Hall of Fame). Vcelku slušná satisfakce za výrok výboru kalifornských strážců lidských duší.
Tak co zbývá. Otevřít si láhev vychlazeného piva a pustit si třeba bezejmenné čtvrté album Led Zeppelin, které mám osobně nejraději. Pak si vzpomenu na kámoše Boďu, kterého jsem neviděl čtyřicet let, a připiju na zdraví nejen jemu, ale i jeho – vlastně našim - Zeppelinům.
A že bych na závěr při objektivním zpravodajství ČT také zopakoval jejich kousek s televizí? Když už máme to padesáté výročí. No nevím, něco mě říká, že manželka by nemusela souhlasit.

mirek.prosecky@seznam.cz