Soumrak soudců

Nález ústavního soudu versus rychlá spravedlnost pro jednu učitelku s vlastním názorem. Když dozimetr není zařízení k měření dávek ionizujícího záření, ale pořádný bubák. A jaká jednou bude v historii poznámka pod čarou ohledně letošních voleb?
Ústavní soud vydal letos v březnu nález ohledně případů, kdy dochází ke konfliktu škodlivých názorů. ÚS právnickým jazykem vyjádřil stanovisko, že vždy musíme dát přednost ochraně názorů i přestože mohou být potencionálně škodlivé, jinak riskujeme mnohem víc. Dále výklad naznačil, že s ohledem na nedávnou minulost je nezbytné posilovat důvěru v soudy a justiční systém, který nesmí reagovat na politické zadání ze strany státu.
Krásné myšlenky, teď je ještě naplnit.
Po třetí dopadl soud s Martinou Bednářovou jinak. Soudkyně, která předtím dvakrát vynesla osvobozující rozsudek, byla přeložena a causu dostala nová soudkyně. Její verdikt zněl: Sedmiměsíční podmínka s odkladem na dvacet měsíců, tři roky zákaz učit a učitelka musí absolvovat kurs mediální gramotnosti. Něco jako převýchova ke správnému myšlení. Když slyším o správném myšlení, pardon – o mediální gramotnosti, vždy se mi vybaví přízrak jistého zarputilého datového vědce, který (obrazně řečeno) proklíná každého, kdo má jiný názor.
Ale to je jiná kapitola, i když s naším tématem úzce související.

Mezi argumenty soudu patřilo i to, že Martina Bednářová měla vědět, jaký v té době panoval většinový demokratický názor. Tady můžeme vzpomenout „většinový demokratický názor“ v době covidové. Dnes se ukazuje a prokazuje, že mnohé z tohoto božího hlasu bylo poměrně dost špatně.
Podle tvrzení jednoho z obhájců paní Bednářové JUDr. Rajchla, „soud nedovolil provést jeden z důležitých důkazů obhajoby“. Ponechme stranou jestli Jindřicha Rajchla nesnášíme, nebo obdivujeme, ale aby soud nepřipustil důkaz obhajoby, je už natolik výstřední, že to spíše patří do minulosti, nebo do některé ohledně lidských práv kritizovaných zemí.
Soud sice v České republice může nepřipustit důkaz, ovšem jen tehdy, pokud byl získán v rozporu se zákonem, například nepovoleným odposlechem, což nebyl tento případ. Soudkyně po závěrečné řeči obhájců vyhotovila rozsudek úctyhodnou rychlostí. Za 15 minut, kéž ji bohyně spravedlnosti odpustí.
Jak jsem to předtím napsal? Krásné myšlenky ústavního soudu, jen je naplnit. Jako by tady nepadly na úplně nejúrodnější půdu. Jen můj skromný dojem, nic víc, nic míň.

„Většinový demokratický názor“, to se jednou zapíše do historie. I když možná jen jako poznámka pod čarou. Na jedné straně tento absurdní termín a na straně druhé soudci, kteří se báli soudit causu Dozimetr. Možná zbude i místo pro připomínku jedné miliardičky v kryptoměně pro ministerstvo spravedlnosti od obchodníka s…no, déšť to nebyl.
Pokud se nám podaří vymanit se z pasti progresivismu.
Jinak žádná poznámka pod čarou, ale jen Krásný nový svět Aldouse Huxleyho.

Čtyři měsíce před volbami dojde k aféře s bitcoiny. Tak, a teď zkuste říct, co na tom nesedí.
Aféru neodhalil nikdo z opozice, nebo z alternativy, ale novinářka z Deníku N. Z nejprovládnějších novin! Médium, které v zájmu vlády vytrvale lakovalo realitu a růžovo se najednou zabývá investigativou ve smyslu padni komu padni. Skutečně?
Jako by nám tu někdo předvedl kouzelnický trik. Principem dokonalého triku je odvést pozornost hodně viditelným gestem a tímto před divákem ukrýt to, co je podstatou manipulace.
Možná můžeme v průběhu příštích měsíců očekávat nějaké to Velké Odhalení, které zamíchá kartami a přižene voliče do náruče koalice.
Byla by to riskantní hra, ale jim už nezbývalo mnoho možností. Fialova jízda s Pazderkovou se ukázala být spíše kontraproduktivní, stejně jako osamocený Lipovský rozdávající letáky, které si nikdo nechce vzít. Vlastně na co šáhli, to vyznělo směšně.
Nebo je tu druhá možnost, že Deník N se přes noc přerodil a začal dělat skutečnou žurnalistiku, čemuž můžu uvěřit stejně, jako, že Fiala se stane nejpravdomluvnějším premiérem v blízkém vesmíru.
Nebo nastane jiné Velké Odhalení a dojde na slovo předsedy Ústavního soudu dr. Baxy, který nejprve připustil, že soudní zásah do výsledku voleb je možný (cituji: „je to taková ta atomová bomba, o které musíme vědět, že existuje.“) a pak dodal:
„Nemůžeme se spokojit s tím, že tyto instituce (míněn Ústavní soud, horní komora parlamentu, nezávislá média – pozn. autora) tady budou jen jako fíkové listy, že je máme, protože se to sluší je mít, ale ve skutečnosti ať rozhodnou jednou za čtyři roky voliči a ti mají první a poslední slovo. To by mohlo být dost nebezpečné.“
Doufejme, že tato spiklenecká teorie se nenaplní a my nebudeme svědky exploze „takové té atomové bomby.“