DOŽÍNKOVÝ VĚNEC, POSLEDNÍ SNOP A JEJICH MAGICKÁ MOC

Dožínkový věnec měl pro naše předky magickou moc a patří k nejvýznamnějším motivům obřadu dožínek. „Byl kruhový, připomínal slunce jako životodárnou sílu pro nastalou úrodu, také měl magické prvky. Věncem se děkovalo za sklizenou úrodu a také měl být symbolem pro zajištění úrody v následujícím roce, proto se z něj na jaře vydrolilo zrní do nové setby. Byl zdoben květinami: vlčími máky, chrpami a lučním kvítím. Měl mít plodiny, které obsahovaly co nejvíc semínek jako symbol plodnosti, to byly makovice, ořechy. V některých oblastech byl zdoben pentlemi nebo cukrovím.“
Hospodář si nejčastěji věnec zavěsil do síně na poval neboli na strop, někde se naopak věšel nad dveře, které vedly do síně a uchovával ho až do jara. O Vánocích se z něj bralo zrní, pro magické úkony konané pro zdraví domácích zvířat, pár zrnek se házelo i slepicím kvůli dobré snůšce vajec.
- Známý věnec je z Pardubicka, kde se mu díky jeho kruhovému tvaru říká dožínkové slunce. Má plošnou kruhovou formu, uprostřed byl užší kruh z povřísla, s paprskovitě kladenými stébly obilí do kruhu, klasy jsou na obvodu jen lehce fixovány, takže vypadá jako skutečně zářící slunce.
- Na Valašsku se jako poslední sklízely oves a pohanka. Proto se také věnec splétal z ovsa nebo pohanky. Vplétaly se do něj barevné polní květy, zdobil se barevným papírem a vaječným bílkem se na něj lepilo pozlátko.
- Ve Slezsku se splétal věnec neboli „viněc“, který měl podobu koruny a zdobil se polním kvítím, papírovými růžičkami i pentlemi.
- Na Horácku ženy a odběračky upletly věnec z klásků a propletly ho polním a lučním kvítím, a tak ho nesly domů do vsi za zpěvu a veselého výskání…
Poslední snop zvaný bába, dědek, nevěsta…
Velmi důležitou roli v dožínkách hrál i poslední sklizený snop. Měl být co největší a nejtěžší, protože symbolizoval úrodu a sklizeň pro hospodáře. Vázal se ozdobně, někdy do tvaru panáka a zdobil se do mužských nebo ženských šatů. Pak ho ženci a žnečky vezli s hudbou a zpěvem vesnicí a stavěli do stodoly vedle prvního svázaného snopu. Někde bývalo zvykem tento „dožínkový snop“ nechat ve stodole po celý rok až do dalších žní. Říkávalo se mu všelijak. Na Moravě „bába“, na Pardubicku „zlatá baba“, jinde „dědek“, „nevěsta“, „barbora“, „starý“ nebo dokonce „žebrák“.
O posledním snopu ve Vlachově Březí:
Ve Vlachově Březí v Pošumaví bylo vázání posledního snopu slavnostní událostí. Když se poslední snopy svážely do stodoly, nechalo se na poli několik snopů, pro které v ustanovený den — obyčejně v neděli odpoledne poslal hospodář vůz, vyzdobený pestrobarevnými fábory a tažený párem volů, který provázeli všichni, kdo v hospodářství o žních pracovali. Vedl je šafář, nesoucí dlouhou, věncem z obilních klasů ozdobenou hůl. Byl oblečen do slavnostního staročeského selského kroje (za staročeského sedláka), měl na hlavě široký klobouk, na krku pestrý šátek, vestu a krátkou kazajku se stojacím límcem, žluté kožené kalhoty po kolena, modré punčochy a šněrovací střevíce, tak jak bylo v okolí Vlachova Březí zvykem.
celý článek volně ke čtení: https://ceskezvyky.cz/dozinkovy-venec-posledni-snop/