DUŠIČKY A POVĚRY, KTERÝM VĚŘILI NAŠI PŘEDCI

Slovo duše bylo původně spojováno s „dechem“, což je význam, který sdílí s latinským výrazem anima. Podle nejstarších představ našich předků totiž lidská duše nebyla ničím jiným než právě dechem. Lidé věřili, že sídlí uvnitř těla, ale dokáže žít i mimo něj. Její přítomnost v těle dokazovalo právě dýchání. Když pak člověk umíral, duše opouštěla tělo ústy – odtud dodnes pochází známé úsloví: „Už má duši na jazyku.“
Podle českých lidových pověr duše zemřelých často bloudily světem ještě dlouho poté, než našly definitivní klid. Těmto zbloudilým duším se říkalo „bludné duše“. Právě od nich máme dodnes rčení: „Obchází tu jako bludná duše“ (případně ztracená duše). V běžné řeči tak dnes označujeme bledého, unaveného nebo zasněného člověka, který bezcílně bloumá sem a tam. Podle slovanských představ se duše zemřelého vydává buď do Navu, nebo do černé noci. O místě zvaném Nav, které má podobu louky, a kde přebývají zbožní nacházíme u nás zmínky počátkem 14. století v Dalimilově kronice.
Podle lidové víry v předvečer „Dušiček“, když zní Ave Maria vystupují duše zemřelých z očistce, aby si přes jednu noc odpočinuly od muk. Proto také v tento večer neopominul hospodář naplnit lampu máslem místo jinak k svícení obvyklého oleje. Činil tak proto, aby si mohly dušičky popáleniny, způsobené plameny v očistci natřít, a tak je poněkud zchladit. Od strádání v očistci mělo duším ulevit sypání mouky do ohně. K ochlazení dušiček sloužilo i studené mléko, které v ten večer rodina požívala a jímž se všichni členové rodiny postříkali. Také hospodyně při této příležitosti postříkala mlékem obličej děvečky, aby prý nebyla ospalá, až bude chodit na trávu. Dušičky se pak zpět vrací, když na jejich zasvěcený svátek opět zní Ave Maria.
Mléko však co by symbol nebeské vláhy a mouka dávající se jako oběť povětrným duchům jsou dostatečnými důkazy, že původně u pohanů dušičky nepřicházely jen z očistce, nýbrž i z nebe nebo ze vzduchu. Pohané nemívali jen jedno místo, ve kterém přebývali zemřelí: některé dušičky bydlely v ráji, některé však jen v předráji, v nebesích.
"Dušičky také prý mívají své mše. V půlnoci před Dušičkami všechny dušičky z celé osady shromáždí se v kostele, kde každá zasedne tam, kde dříve za živa sedala. Kněz vystoupí na kazatelnu, učitel zasedne za varhany atd. a konají pobožnost. Běda tomu, kdo prý by se tam odvážil! Stalo se jednou, že kdosi se odvážil do jejich pobožnosti, ale se zlou se potázal. Jistě by ho byly roztrhaly. Než jeden jeho příbuzný (mrtvý) poradil mu, aby jim hodil kabát. Tak byl prý zachráněn. Ráno pak na hrobech našly se kusy obleku.
Také se o tom vypráví:
Když jedna žena umírala, slíbila své příbuzné, že ji může vidět na Dušičky v půlnoci v kostele, ale jen mrknutím očí, než kněz řekne amen. Ta se skutečně potom po smrti její dostavila na Dušičky do kostela, ale poněkud se tam opozdila. V tom řekl kněz amen a tu se ocitla žena v nebezpečí, že bude od duchů roztrhána. V zoufalství shodila se sebe kožich, který měla na sobě a tím byla zachráněna. Ráno našli na každém hrobě kousek z kožicha.
a další dušičkové pověry:
- Když se ráno zvonilo v kostele o Dušičkách, musí se zase všechny duše vrátit do očistce, kde v ohni pykají za své hříchy na tomto světě spáchané.
- Panoval také názor, že pokud na Dušičky padá déšť, tak duše oplakávají své hříchy.
- Na Znojemsku hospodyně pokládaly o svátku Všech svatých do okna chleba pro dušičky, vracející se v noci před svým svátkem do svého domu.
- Lidé také házeli na svátek všech svatých do ohně mouku, aby se duše v očistci ochladily. Je také možné hodit do ohně střídku chleba, což se provádí ze stejného důvodu, duše zemřelých v očistci se tímto úkonem ochladí. (časopis z r. 1855)
- Členové rodiny se večer sešli u stolu, aby si modlitbou připomněli zemřelé příbuzné a z večeře ponechávali zbytky, kdysi hlavně kaši, housky a mléko.
- V tento den se odstraňovaly ostré předměty: Když ten den zůstal nůž nebo pila položena ostřím vzhůru, musela duše v očistci dvojnásobně trpět (Rychnovsko).
- Nechá-li se nůž na stole ostřím nahoru ležeti, dušička letíc jizbou na něm se pořeže. (ze Slezska)
- Žízniv nechodí se spáti, aby duše rozespalá hledáním vody po tmě se neunavila a tím tobě slabosti na těle nezpůsobila. (ze Slezska) Zdroj Facebook - České zvyky.....