PO DUŠIČKÁCH POLE OSIŘELA A ŽIVOT SE PŘESTĚHOVAL DO CHALUP

I když nízké slunce za řídkých jasných dnů dokázalo v závětří kolem poledne ještě trochu hřát, přírodu už nešlo oklamat. Ranní mrazíky, ostré větry, vadnoucí tráva a chřadnoucí barevné listí na stromech jasně zvěstovaly příchod paní Zimy. Jakmile pominuly Dušičky, pole definitivně zpustla a osiřela. Veškerý venkovský život se stáhl do tepla nízkých doškových chalup.
Jediným místem, kde to ještě na pár hodin denně žilo, byly úhory a lada. Dokud krajinu nepřikryl sníh, popásaly se tu houfy dobytka. Na zvířata bedlivě dohlížel věrný pes a pastýř, který se choulil před chladem v dlouhém, nepovlečeném kožichu a s beranicí pevně staženou přes uši. Na statcích mezitím vrcholily přípravy na nejhladovější období roku. Hospodář obcházel sad, pečlivě prohlížel stromy a označoval staré, proschlé štěpy, které bude potřeba v zimě vykácet. Na chvíli se zastavil i u dřevěných špalkových úlů, aby zkontroloval, zda jsou včely dobře zaopatřené, zateplené slámou a chráněné před mrazivým severákem.
Ostatní čeledín a chasa trávili celé dny v přítmí stodoly. Tam se od rána do noci ozýval rytmický zvuk cepů, jak mlátili poslední obilí. Poté uklízeli slámu, přerovnávali píci pro dobytek a venku na dvoře štípali a rovnali dříví do úhledných vysokých hranic, aby bylo čím topit v pecích. Uvnitř stavení vládla pevnou rukou panímáma. V chladné komoře přepočítávala zásoby lnu a z půdy snášela dřevěné přeslice. Pečlivě je čistila, opatřovala novými šňůrami a chystala cívky, protože čas dlouhých přástek se nezadržitelně blížil. K tomu všemu snášela do velkých nůší husí peří a třídila ho, aby bylo vše připravené na první zimní draní, u kterého se brzy sejdou ženy z celé vsi.
Nízká okénka chalup byla pečlivě vyložena lesním mechem, do kterého ženy a dívky pro potěchu oka zastrkaly krvavě rudé hrozny jeřabin nebo zralé šípky. Dveře vedoucí do síně i do chlévů hospodáři po krajích utěsnili silnými slaměnými rulíky. Tyto provizorní izolace zajišťovaly, aby dveře všude dobře přiléhaly a drahocenné teplo z pecí zbytečně neutíkalo ven do mrazu. Podzimní den se v té době krátil doslova mílovými kroky a tma přicházela neúprosně brzy. Na peci tak už od odpoledne ležela připravená velká náruč smolných loučí, které sloužily k večernímu svícení. Křesadlo u dveří dostalo nový, ostrý křesací kámen z pazourku. Na ten babička vždy bedlivě pamatovala a měla ho v zásobě. Po venkovských vsích je totiž pravidelně prodávali potulní slovenští podomní obchodníci, kteří kromě pazourků nabízeli také pevné ocílky, troudové hubky, vyřezávané dřevěné dýmky a kapesní kudly.
Babička si vzala na starost i výrobu samotných sirek. Ty vyráběla za ochotné, hlučné a veselé asistence dětí přímo pod komínem. Dlouhá, tenká a dokonale suchá dřívka opatrně namáčela do síry, kterou předtím roztavila ve starém, oprýskaném rendlíku. Byla to ona, kdo nikdy nezapomínal na kvalitní troud, a pravidelně se před spaním přesvědčovala, zda není troudník prázdný, aby bylo ráno čím snadno a rychle zažehnout nový oheň v kamnech. Zdroj Facebook - České zvyky.....