FABIÁNSKÁ ZIMA(úryvek z knihy ROK NA VSI)

(Fabiánská zima je nejstudenější lednové období a končí 30.1.)
Den sice podobá se dni, zima běsní zas, jako by neměla mít ani žádného skonání, ale slunce přece už aspoň o píď ponadzvedlo se nad šedivou čáru obzoru.
Příkrá je ta zima — krásná a surová, běloučká, jak nejčistší obraz nevinnosti a zas krutá a mstivá jako nejlítější furie. Spí v lesích a hladem hubí zvěř; bouří po nivách a vdírá se svým spárem právě do nejnuznějších lidských příbytků. Na studený, svrchovaně despotický její pokyn padá na tisíce a tisíce tvorů, před přísným bílým jejím čelem do černých brlohů zalézá i nejvzdornějši tvor. — Královská je to zima.
Fabianská! Zima cikánská. I bílé zuby na mrazu zrozených dětí skřípají bolestí v děsném jejím objetí. Snad všechno, všecko chce ubít a zničit — práská svými vichřicemi v divokém tanci splašených živlů a když utichne — lehá na nivy a všechnu žijící přírodu jak ztělesněná smrt. Ptactvo z polí a lesů doráží až ku dveřím chat, i straky opustily samoty a kývajíce smutně dlouhou svou ojí, slídivě pátrají po dědině, čím by, zahnaly ptačí svůj hlad. Tvrdí, všem psotám uvyklí havrani, vyhublí až na kost a krotcí jak slípky ze dvorů, už ani neodlétají, chocholaté trpělky s peřím od zimy zčechraným krátkým, malátným letem vyhýbají blížící se noze osamělého chodce a znovu znaveně s bolestným crkotem hledají po silnici těžce zasloužený, výkaly smíchaný a sněhem posmíchaný zob. Vrabci až do síně dorážejí a drze kradou nějaké to tvrdé zrnko nebo ždibec vařeného zemáku hozeného slepicím a kačenám. Na hruši skulinky už není, které by nebyl datlík prohledal a hnán hladem až na okno se odvážil, hledaje v červotočivých rámech bídnou svoji výživu. Drůbež z kurníku už ani nevylézá i v holubnících ticho, z boudy vylézá a ihned zase zalézá zimou skučící pes.
Zakletá zdá se být dědina s chalupami pod zasněženými došky. Zapadlá, jak hřbitov krčí se do klínu tichého údolí, a chvílemi ani vrzavé dveře statků a chat, nehybně zalehlé v navlhlých svorech neruší povšechného obrazu věčného zmírání. Skřípou jak vrátka od Pole. Smrti a nebýt těch, do školy a ze školy přebíhajících dětí, zdálo by se, že dědina vymřela. S vřískotem vyběhnou ze školy, zamrví se ve sněhu, otisknou v něm několik ukřižovaných panáků, ale ihned na to, dýchajíce v běhu do oznobených nehtů, skokem vyplašených vrabců rozletují se proházenými chodníky na všechny strany.
A dědinka zase spí. Jen občas z rána zakvikne píchnutý vepř a bolestným řevem široko daleko po dědině až do chat dá znamení, že i hladovým se dostane dnes aspoň sousta spadlého se stolu požehnání. K večeru zamumlané postavy dětí opatrně se plíží sněhem jako nitky se rozbíhajícími cestičkami, roznášejíce v teplém, holé ručky příjemně zahřívajícím hrnci pařící se polévku a v ní po jitrnici a uštědřeném jelítku. Na talířích pod ubrusem roznáší dcerka domu všem členům rozsáhlé, celou dědinou rozvětvené rodiny. U Stéskalů do osmi míst tak posílají »zabíjačke« a raději tedy odpraví hned vepře dva, aby se dostalo všem a něco zbylo také jim.
Na Božím loži roztrhne se časem peřina, z připlulého mraku vysype se »nový« sníh a pokryje svým úbělem zežloutlého předchůdce. Ale dýchne Severák, odfoukne mraky, odnese chmáry, nebe se zčistí do plného modra a v břitkém, řezavém mrazu zachřestí sníh, zazvoní jak ocel tvrdý led.
Fabianská! Dlouho už takové nebylo!
Pod zjasněným nebem do dálky, jak bílé skály svítí nakupené závěje, chalupy i stromy, dědiny i nivy, kopce, doliny — všecko, všecinko — všecko se halí v bílý kment zimy. Rokle a potoky vyrovnávají se s planinou, na cesty ani vidět není, zapadají lesy a jen po mezích a po stráních někde osaměle do prázdna trčí nad sněžnou nekonečností pozdvižený svátý kříž.
A jakoby ani nežila, nebyla — tiše dříme bělounká země — úsměvem krve podlévá se nebe k západu.
Chudina běduje, třesouc se zimou v nevytopených jizbách a jen boháči, unaveni pohodlím v teploučkých jídelnách, vylézají na čerstvý vzduch, halí se do mocných svých kožichů a v rychlém běhu koní, veselém řehotu rolniček projíždějí se v malovaných korbicích.
Uchovala si Fabianská prokletou svoji slávu přisouzenou jí od věků. Ve dne svítí, v noci pálí — s přibývajícím dnem roste i zima.
Ptali se vlka, kdy je zima největší? A vlk odpověděl:
»Když se slunce rodí.« Slunce se rodí!
Ironie sama, a přece krásná zvěst!
Už zima ani tak duši netlačí a zamrzlá okénka už tak nepřipomínají oči potažené »slepotou«. Vždyť je už naděje, že do nich křísnou hřejné paprsky a všecky ty nádherné a bujně rozvité listy ledových květů roztají v kvetoucí, barevnou zem.
Slunce už se rodí! A s ním na obzor vstává slavnost všeho tvorstva — Vzkříšení.