HROMNICE, HROMNIČKY - ZVYKY A TRADICE

Svátek Uvedení Páně do chrámu se lidově nazývá Hromnice. Svým dějem nás ještě vrací k vánočním svátkům, neboť je vázán na Narození Páně a připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli Ježíše 40 dní po jeho narození, po šestinedělí do jeruzalemského chrámu, aby ho zasvětili bohu. Staří Čechové nazývali tento den také "Dnem svíček" nebo pouze „svíčkami“, latinsky Festum candelarum. V původním významu je slovo hromnice názvem pro posvěcenou svíci a když pak byly svěcené svíce užívány proti hromu (vlastně blesku) a dostaly jméno hromniční, hromnice, přenesl se tento lidový název na celý den a na křesťanskou slavnost. Na Hromnice se tradičně sklízel betlém a někde také vánoční stromek.
V lidovém křesťanství byly Hromnice důležitou oslavou přicházejícího jara, podobně jako keltský předkřesťanský svátek Imbolc. Podle našich předků už z chladné zimy zbývala jen ta slabší polovina a probouzející se příroda pootevírá dveře slunci, teplu a budoucí úrodě. Pranostika ze 17. století právě připomíná onen předěl času zimy: O Hromnicích neb okolo Hromnic jistá zima bývá, odkudž mnozí chtějí, že jest toho času polovice zimy. Slovanská obdoba svátku původně souvisela s Perunem, bohem hromu a blesku, který se burácivě probouzel ze zimního spánku a svým hlomozem odpuzoval zlé síly. Lidé po zimě uklízeli, vymetali stáje, čistili topeniště a zapalovali hranice. Posvátné ohně měly očistný charakter a zaháněly zlé duchy. Mezi další zvyky patřil rituál první orby nebo návštěvy u posvátných studánek.
Postupem času lidé začali věřit, že svíčky v tento den posvěcené v kostele dokážou za letních bouřek od stavení i celého hospodářství zahnat blesk neboli hrom. Proto se takovým svíčkám začalo říkat hromničky a z toho nakonec vznikl lidový název svátku Hromnice. Podle dalšího výkladu je slovo hromnice velmi staré a pochází od slova hrom, neboť jimi se počínala u našich předků druhá, hromová polovina roku. Svíce, zvané „hromničky“, pak byly pečlivě v domácnostech uschovány, zpravidla za obrazy svatých a byla jim přisuzována ochranná i léčivá moc. Stonal-li někdo, byly rozžehovány k modlitbám za jeho uzdravení, právě tak jako při již zmíněných bouřích. Kdy při znění modliteb měly ochránit stavení před „Božím poslem“, jak se říkalo zhoubným bleskům. Hromničky bývaly i bohatě zdobené. Voskáři je nabízeli na poutích a na trzích. Bývaly oblíbeným dárkem i předmětem na památku.
Když hrozila bouře, rozžehli hromničku:
"Nejprve se naši předci modlili, zejména se říkalo evangelium sv. Marka. Po modlitbě zhasínali svíčku a pouštěli čmoud (kouř) z ní dveřmi, nebo pootevřeným oknem ven, čímž chtěli usmířiti rozhněvaná nebesa. Pak zavřeli okno (dveře), rozsvítili svíčku znovu a modlili se dále litanie ke všem svatým. To otevření se třikráte opakuje, bouřka prý se vzdálí. Někde věřili, že kdyby se rozžala svíčka jiná nežli hromnička, blesk by udeřil do stavení a zapálil by jej." Prostí lidé si totiž v minulosti neuměli vysvětlit podstatu přírodních živelných pohrom, a proto kolem nich vytvořili celou řadu mýtů a pověr.