NA HRANICI TRADIC

NA HRANICI TRADIC - STÍNÁNÍ KOHOUTA
K oslavě posvícení v minulosti patřilo obřadní zabíjení zvířete. Nejrozšířenější v české části naší republiky, bývalo stínání kohouta jakožto součást slavení posvícení, ale docházelo k němu i v závěru masopustního období, o letnicích, o pouti, při dožínkách, nebo jako poděkování za úrodu.
Vybraný kohout, kterého ozdobili pentličkami, byl na dlouhých stuhách veden v průvodu chasou a muzikou na vyhrazené místo. Zde byl pak přivázán ke kolíku, aby nemohl utéci. Muži, kteří chtěli vyzkoušet své štěstí a snažili se setnout kohoutovi hlavu šavlí, měli zavázané oči. Přihlížející diváci křikem a muzikanti hudbou se snažili muže se zavázanýma očima navést, nebo naopak zmást z cesty ke kohoutovi. Každý uchazeč měl jeden pokus, vítěz tohoto klání byl oslavován a odměněn. Často bylo stínání kohouta, či jiného zvířete doprovázeno divadelními výstupy, kdy byly zvířeti přiřčeny nejrůznější hříchy, za něž byl odsouzen ke stětí.
Zmíněné kruté divadlo barvitě popsala i Karolína Světlá z Podještědí z roku 1866. Odehrávalo se na louce za vesnicí o posvícení, odpoledne. Sem přišli muži v bizarních maskách – kněze, ministrantů, čertů, přivezli na trakaři nebo v doprovodu družiček přivedli živého kohouta. Na místě popravy byl připraven červeně natřený sud a šavle k useknutí hlavy. Vlastní průběh je stejný, jako výše popsaný.
Od konce 19.století bylo obřadní zabíjení zvířat zakázáno, postupně obyčej v této formě zanikl. Na mnohých místech se dnes udržuje v pozměněné podobě, při nichž se zvíře již nezabíjí, dodnes. Živý kohout je dnes nahrazen např. jeho figurínou. Obyčej se sice stále nazývá stínání kohouta, ale podstatou samotného aktu je shození, nebo alespoň dotknutí se figuríny kohouta. Ostatní části obyčeje zůstávají. Zdroj Facebook