O STAROPRAŽSKÝCH VÁNOCÍCH......

O STAROPRAŽSKÝCH VÁNOCÍCH - BLÍŽÍ SE MIKULÁŠ, SCHOVEJTE KOČKY
Vciťuji se do některého z oněch starých prosinců před padesáti či pětapadesáti lety (kolem roku 1875). Je týden po svaté Kateřině, začal advent a blíží se svátek svatého Mikuláše. V kostelích za časného, temného jitra zní roráty. Zbožné paničky a babičky v průvodu dětí a vnuček, zahaleny v dlouhé „viklery“ a s kapyžony na hlavách spěchají do chrámů páně. Na rukou visí mošny, kabelky, v nich je ukryt zpěvník rorátový a voskový sloupek. Paničky jsou obuty v bytelné bačkory liberecké s dobrými podešvy koženými, ale jejich kroky nedusají. Tlumí je sníh v noci napadlý, který vrže a skřípá pod nohama a jiskří se ve mdlé záři posledních nočních svítilen plynových. Z kostelů zaznívají velebné, dunivé zvuky varhan.
Rozbřeskuje se, Praha se probouzí. Skupiny kolísajících starých metařů objevují se v ulicích, aby zametli Prahu. Ale vysoká vrstva sněhu jest nad jejich síly. Slabé ruce mávají košťaty a shrabovačkami, jen aby jakž takž utvořily přechody na křižovatkách, z chodníku na chodník. Jízdní dráha zůstává nedotčena. Zato z domů se rojí domovníci, aby odmetli sníh s chodníků, na jejichž okrajích vznikají učiněné okopy sněhové.
Nejhorlivěji se zametá na Uhelném trhu i na Vaječném a dále v Rytířské ulici, ale tam nečekají na metaře a jejich nedostatečné výkony. Tam zametají ženy i muži, kterým záleží na tom, aby neseděli celý den ve sněhu a aby jejich krámky byly přístupny divákům a kupcům. To jsou podnikatelé, drobní živnostníčkové, jimž kyne tržba, výdělek, živobytí. Vždyť je za několik dní 6. prosince, svátek štědrého světce, období papírových Mikulášů, chlupatých čertů a švestkových kominíků.
V ten čas, od svaté Kateřiny počínajíc, všechny majetnice koček — a zvláště černých bedlivě opatrují své miláčky a nespouštějí z nich oka. V ten čas mívaly pražské kočky domácí vězení, zvláště černé, protože jejich kožešina se výborně hodila na výrobu mikulášských čertů. A přes to mnohá Micinka, mnohý Mourek, kteří ještě dopoledne mlsně chlemtali v teplé světnici mlíčko z misek, do večera zmizeli a již nikdy se k své paní nevrátili. Kdosi z domácnosti nechal neopatrně pootevřené dveře, kočička vyběhla, a ach! Na kterého z těch zlořečených čertů padl tvůj hebký kožíšek! A kdo snědl pečeni z tebe! Marný žal, nikdo neodpovídal.
Náruče mikulášských metel se stuhami z hedvábného papíru, pozlátkem postříkaných, svítí na krámcích červenou barvou. Všudy jsou vyloženi husaři a panenky, ošatky ořechů pozlátkem polepených, a ti švestkoví kominíci. Dávno jsem jich neviděl, těchto černých panáčků, vyrobených z lesklých, sušených a lepkavých švestek, s bílou papírovou čepičkou na hlavě, s žebříkem na ramenou. Snad je surovina drahá, snad se ze všech švestek navařilo marmelády a povidel. Vídal jsem je od dětství, a rok co rok nakládal nám svátý Mikuláš krom jiných drobotin i kominíčka. Byl to zvláštní malý průmysl, kvetoucí vždy jen v krátkém období mikulášském a vánočním. . .
Zdroj Facebook - České zvyky...