Pětasedmdesátník Tom Waits. Příběh začátků milovníka valčíků, který hodně pil a hodně zpíval

Tom Waits 7. prosince oslavil pětasedmdesátiny. Patří mezi nejvýraznější songwritery nejen své generace a je taktéž nepřehlédnutelným hercem. Jaké byly jeho začátky?

Waitsovy začátky rozhodně nenaplňují představu typického amerického barda reflektujícího společenské problémy, i když se tak v jeho díle samozřejmě děje. Svým způsobem měl štěstí, narodil se do kalifornské středostavovské rodiny, a jak později vzpomínal, měl relativně normální, klidné dětství.

Odmala byl však jedinečným pozorovatelem i pozorným posluchačem. Nasával do sebe všemožné dojmy, které později zúročil ve své tvorbě. Krásným příkladem je píseň Kentucky Avenue, v níž vzpomíná na svou rodnou ulici.

„Buick Eddieho Grace

má na boku čtyři díry po kulkách.

Charlie Delisle sedí v koruně avokádovníku.

Paní Storm tě bodne steakovým nožem,

sotva jí šlápneš na trávník.

Mám z půlky plnou krabičku Lucky Strike, kamaráde, tak pojď se mnou.“

A to je jen začátek dlouhého hudebního obrazu života na jedné z mnoha kalifornských periferií v 50. a 60. letech. Waits se chtěl muzice věnovat odmala a rodina mu dopřála zázemí. Učil se na trubku a kytaru, jeho táta mu dával lekce hry na ukulele. Situace se změnila, když se Waitsovi rodiče rozvedli. Tomovi bylo deset, musel se stěhovat do San Diega, pryč od kamarádů, pryč od příbuzných, s nimiž se učil zpívat. A přesto to jeho lásku k hudbě nepohřbilo. Na nové škole jako teenager začal zpívat v kapele. Říkali si The Systems a hráli tehdejší moderní R&B a soul s příměsí country. Zdánlivě jde o nesourodý žánrový mix. Ale přesně to nakonec definuje Waitsovu hudbu – žánrová volnost a suverénní prolínání prakticky všeho, co definovalo populární i alternativní scénu druhé poloviny 20. století. Ale to bychom předbíhali.

Do klubu na brigádu
„V patnácti jsem se vetřel na koncert Lightnin‘ Hopkinse,“ vzpomínal v proslovu během svého jmenování do Rock’n’rollové síně slávy. „Vždycky, když otevřel pusu, zahrál ten jeho orchestr zlatých zubů. Úplně mě to odbouralo. Prošel dveřmi, bouchl s nimi a na nich byla cedule: „Přísahám Bohu, NEVSTUPUJTE. Tato místnost je POUZE pro umělce.“ A v ten moment jsem si uvědomil, že chci do šoubyznysu. A to co nejrychleji.“

Pak už sledujeme téměř klasický příběh mladého rozbouřeného umělce. Byla šedesátá léta v Kalifornii, Waits se, okouzlen hippies, beatníky i Bobem Dylanem, rozhodl vykašlat na školu a ještě jako teenager začal pracovat, aby se po večerech mohl věnovat muzice. „Dělal jsem ve zlatnictví. Taky jsem byl chvíli hasič a jezdil se zmrzlinářskou dodávkou. Poslíček, barman, v několika klubech dělal vstupaře. Znáte to, prostě se nějak protloukal, abych zaplatil nájem,“ vyprávěl v rozhovoru pro Chicago Review Press.

Právě večerní brigády ve dveřích klubu mu daly první šanci ukázat se světu. Vedení kavárny Heritage mu umožnilo sem tam si zahrát v sále pár písniček, čímž se dostal do kontaktu se skutečnými profesionály. Předskakoval populárním folkařům jako Tim Buckley nebo Sonny Terry. A když si ho Buckley pozval jako předskokana na koncert do slavného losangeleského klubu Troubadour, došlo k setkání, které Waitse definitivně nasměrovalo do vytouženého světa šoubyznysu.

Herb Cohen, tehdejší Buckleyho manažer (zastupoval i Franka Zappu), se rozhodl okamžitě Waitse zařadit na svůj seznam potenciálních talentů, pro které se pak snažil u labelu Asylum získat smlouvu. Nebylo to hned, ale do dvou let byl z Waitse prakticky profesionální muzikant. Měl tolik koncertů, že si už s nájmem nepotřeboval dělat starosti. A když ho pak v klubu Troubadour slyšel zpívat i Cohenův šéf David Geffen (pozdější zakladatel slavného stejnojmenného labelu), bylo hotovo. Nabídl Waitsovi nahrávací smlouvu a kariéra se rozjela naplno. A to je možná ještě slabý výraz.

Rektální teploměr
Waits totiž začal vydávat jednu desku do roka, což mu vydrželo prakticky po zbytek dekády. Je to možná divoké tempo, ale kvalitě obsahu nijak neubíralo. Už debut Closing Time (1973) obsahoval několik skladeb, které záhy coverovali Eagles nebo zmíněný Tom Buckley. Sestavil doprovodnou kapelu, s níž začal objíždět Ameriku, a další skok do širšího povědomí se mu povedl, když mu Cohen dohodil předskakování pro Franka Zappu. I když to bylo často martýrium.

Jak ve své bakalářské práci na téma Tom Waits: Písničkář na okraji přibližuje Filip Drlík (k přečtení v archivu Masarykovy univerzity), Waits narážel především na nepochopení ze strany Zappových fanoušků. Často se ho snažili z pódia vypískat a vybučet. Zappa zpěváka přezdíval „rektální teploměr“, protože si na něm měřil, jak moc je dav nažhavený. Jenže i přesto se pokaždé v publiku našel někdo, kdo si se zájmem Waitsovy písně poslechl. Zappovi nemohl předskakovat jen tak nějaký nazdárek, kytarista byl sám o sobě pečetí kvality. A Waits si coby písničkář suverénně žonglující se žánry těžko mohl udělat lepší jméno předskakováním někomu jinému.

Waitsův svět
„Vždycky je to omyl,“ vzpomínal v roce 1987 na svůj úspěch v rozhovoru pro Musician Magazine. „Většina věcí začíná omylem. A většina úspěchu v muzice začíná jako svým způsobem revoluce. Někdo se vzepře a pravděpodobně to ani většinu lidí nebude zajímat. Ale on si tím nakonec vybuduje svou vlastní zemi.“

To byl přesně případ Toma Waitse. Jeho desky ze 70. let nebyly komerčně moc úspěšné, jenom Small Change z roku 1976 se prokousala alespoň do první stovky v žebříčku prodejnosti. Sice nestrhl davy, o to věrnější fanoušky si ale našel. A začal s nimi budovat tu svou malou hudební zemi.

Tak jako na předchozích nahrávkách je i Small Change ovlivněná jazzem, Waits se však mnohem víc soustředí na klasické písňové sdělení a pro podtržení vyznění si pomáhá přímočařejšími, místy rockovými postupy. Logicky, sám se nacházel v kritickém období, kdy na sebe musel být tvrdší.

„Celé to období mi bylo hrozně,“ vyprávěl už o rok později v rozhoru s Davidem McGeem. „Všechno to na mě padlo, ta únava z turné. Něco jsem se nacestoval, bydlel na hotelech, žral mizerné jídlo, hodně pil. Až příliš. To je zkrátka životní styl, který na vás čeká, a jakmile jste v branži, je pro vás nevyhnutelný.“

Všechnu tuto únavu, otravu a rozčarování Waits do Small Change promítl. Možná se ani nelze divit, že se snažil od hudební scény odpoutat a alespoň částečně se profesně realizovat i jinak. Ale když konečně dostal nabídku z Hollywoodu, snažil se držet jí i nadále.

V roce 1978 se poprvé objevil na filmovém plátně, když si zahrál opilého pianistu ve filmu svého kamaráda Sylvestra Stallona Cesta k ráji. Byl to sice jen začátek, první krok, navíc ve filmu, který díru do světa úplně neudělal. Ale Waits už tu předvedl, čím se později v Hollywoodu měl proslavit – jako mistr malých rolí. Dlouhé roky pak spolupracoval s Francisem Fordem Coppolou a Jimem Jarmushem a některé jeho postavy jsou nezapomenutelné, jako například Renfield v Draculovi nebo kouzelná scéna s Iggym Popem ve filmu Kafe a cigára.

Nejsem básník
Ale vraťme se ještě na chvíli do sedmdesátek. Small Change díky komerčnímu úspěchu umožnila Waitsovi podívat se s kapelou do světa. Kromě větších koncertů v Evropě absolvoval první japonské turné, a i když stále nebyl komerčně kdovíjak výrazný umělec, už se na něj nabalily všechny problémy, které sláva přináší. Kromě alkoholu to byly i potyčky s policií nebo stalking fanynek. Všechno to samozřejmě reflektoval ve své tvorbě a s poslední nahrávkou dekády, Blue Valentine z roku 1978, přesedlal pomalu na kytaru, které se drží dodnes. Ne že by na piano zanevřel, ale ty jazzové základy z prvních desek se postupně změnily v přímočařejší rockové písničkářství, v němž bylo stále častěji slyšet blues.

A nakonec přišel i ten komerční úspěch. Waitsovy nahrávky z 80. let už si solidně vedly ve světě, kde se v prodejnosti vyšplhaly paradoxně o dost výš než v domovských USA. Ale to už je na jiné vyprávění, protože Waitsova kariéra je jako dlouhá kniha: každá kapitola nás posouvá jinam v neuvěřitelném světě geniálního písničkáře.

Nejsem básník
Ale vraťme se ještě na chvíli do sedmdesátek. Small Change díky komerčnímu úspěchu umožnila Waitsovi podívat se s kapelou do světa. Kromě větších koncertů v Evropě absolvoval první japonské turné, a i když stále nebyl komerčně kdovíjak výrazný umělec, už se na něj nabalily všechny problémy, které sláva přináší. Kromě alkoholu to byly i potyčky s policií nebo stalking fanynek. Všechno to samozřejmě reflektoval ve své tvorbě a s poslední nahrávkou dekády, Blue Valentine z roku 1978, přesedlal pomalu na kytaru, které se drží dodnes. Ne že by na piano zanevřel, ale ty jazzové základy z prvních desek se postupně změnily v přímočařejší rockové písničkářství, v němž bylo stále častěji slyšet blues.

A nakonec přišel i ten komerční úspěch. Waitsovy nahrávky z 80. let už si solidně vedly ve světě, kde se v prodejnosti vyšplhaly paradoxně o dost výš než v domovských USA. Ale to už je na jiné vyprávění, protože Waitsova kariéra je jako dlouhá kniha: každá kapitola nás posouvá jinam v neuvěřitelném světě geniálního písničkáře.

Jarda Konaš Headliner

(když mi ho, za totáče, kamarád nahrál, tak jsem měsíce poslouchal, jen jeho..., představoval jsem si přitloustého černocha v baru...)