Planeta opic

V roce 1968 natočil režisér Franklin J. Schaffner kultovní film podle stejnojmenné knihy Pierra Boulle. Filmová verze se od knižní předlohy liší především závěrem. Ale v obou případech se jedná o velkolepé finále. Román dokonce v závěru nabízí zdvojené překvapení.

Po celosvětovém úspěchu filmu následovaly ještě čtyři další filmová pokračování. Ve „druhém“ dílu – Do nitra Planety opic se na scéně objeví část lidí, která přežila jadernou katastrofu bez ztráty intelektu. Žijí v podzemí, kde si vybudovali město a svatyni. Opice objeví vchod do podzemí a připraví invazní armádu. Ta postupně proniká do nového domova lidí. V chodbě, kde jsou vystaveny lidské sochy, začnou opice tyto díla zběsile rozbíjet.
Nakonec se boření soch opicím osudově vymstí:
V svatyni stojí obrovská raketa. Zřejmě varovná připomínka minulosti. Komando nahodí lana a střelu strhne k zemi. Nukleární nálož v raketě je ještě funkční a pádem na zem se aktivuje. Nastává exploze.
Navazuje třetí díl, který využije princip časové smyčky, a od toho se odvíjí děj následujících dvou pokračování.
Úrovně první Planety opic však už tyto filmy nedosáhly, přestože za shlédnutí rozhodně stojí.

Další zpracování, podle mého názoru nepříliš vydařené, se objevilo v roce 2001 pod režijním vedením režiséra Tima Burtona.
Nové tři filmy o Planetě opic byly natočeny celkem nedávno. Ale ty už vyprávějí trochu jiný příběh.

Na samém konci filmu z roku 1968 zjistí hlavní hrdina, že nikam nedoletěl, ale časoprostorovou smyčkou se vrátil na Zemi za několik tisíc let, kde lidé mezitím zničili svoji civilizaci jadernou válkou. Je to šok nejen pro něho, ale i pro diváka, který se celou dobu domníval, že se děj skutečně odehrává na jiné planetě.
Trosečník klečí před torzem Sochy svobody a volá: "Vy barbaři, proklínám vás, tak se vám to přece jen povedlo!!"
Hnidopichové namítali, že je nemožné, aby v jiné galaxii opice mluvili anglicky. Že tedy hrdinu mělo okamžitě trknout, kde se nachází, jakmile první opice otevřela hubu. Ale my, milovníci sci-fi, jsme je zahnali do oslího kouta, kam všichni skeptici, co nám ničí radost ze záhad a tajemství, patří.
Jinak to udělat nešlo. Říká se tomu filmová zkratka. Kdyby se postavy domlouvaly posunky, film by neměl konce zvonce.

Román Planeta opic začíná tím, jak dva rekreační cestovatelé vesmírem Jinna a Phyllis najdou volně se prostorem potulující láhev se vzkazem. Vzkaz napsal jistý Ulyxes, který zaznamenal události, jež prožil.
Vzkaz vypráví o osudech člověka, který přistál na planetě obří hvězdy Betelgeuze a setkává se zde s kulturou, kterou zde rozvíjí myslící tvorové – opice. Pak se dějové linky filmu a knihy (až na závěr) celkem shodují.
Na planetě žijí lidé, jsou ovšem na úrovni zvířat. Hlavní hrdina Ulyxes zjistí, že
kdysi na planetě lidé vládli, ale časem se stali stále více závislými na opicích a zdegenerovali. Opice svojí schopností napodobovat planetu ovládli. Pro současné opice to už byla zapomenutá historie. Podle její nové verze, na planetě vládli vždy.
Opičí archeologové sice našli kousky dávné historie pojednávající o civilizaci lidské rasy, ale jejich vůdci přikázali tyto poznatky utajit. Začala se vytvářet nová historie, tentokrát k obrazu vládnoucích opic. Našly se také mnohé stroje a zařízení, mezi jinými kosmická loď, ale všechny skončily v tajném skladišti.
Něco jako dnešní tajná skladiště mimozemských artefaktů. (Jen žert.)
Nyní už stručně: Ulyxes se seznámí s dívkou, kterou pojmenuje Nova. Čekají spolu dítě. Dítě se narodí a je inteligentní po otci. Opice se obávají, že by se na jejich planetě vyvinul kmen myslících lidí, a proto trojici poskytnou kosmickou loď pro návrat na Zemi.

Pokud má čtenář zájem knihu si přečíst, nechť, prosím, vynechá následující dva odstavce.

Pierre Boulle svůj příběh končí takto:
„Náklaďáček se zastavil asi padesát metrů od nás. Beru syna do náruče a vystupuji ze šalupy. Nova na chvíli váhá, ale pak jde za námi. Vypadá bázlivě. To ji rychle přejde. Šofér vystoupil. Je ke mně zády. Otevírá dveře, aby mohl vystoupit spolujezdec. Nemýlil jsem se, je to důstojník, přinejmenším plukovník, vidím, jak se mu třpytí spousta hvězdiček. Seskočil na zem. Udělá několik kroků směrem k nám, vyjde z trávy a konečně ho vidím v plném světle. Nova zakřičí, vytrhne mi syna a utíká se schovat do šalupy, zatímco já stojím jako přibitý a nejsem schopen jediného slova nebo pohybu.
Je to gorila.“

Naši tři cestovatelé bez váhání planetu opouští. Ulyxes napíše na lodi dopis, jenž následně uloží do láhve. Tu pak vystřelí do vesmíru.
A jak jsem již uvedl, láhev objevili Jinn a Phyllis.
Šimpanzi Jinn a Phyllis.
Odmítli však dopisu uvěřit, protože člověk není natolik inteligentní, aby dokázal takovýto text napsat.

„Opona padá“ a jak divák v kině, zvláště pokud film viděl v premiéře, a ještě mu nějaký dobrák nestačil prozradit konec, tak čtenář románu, mají dostatek motivů k zamyšlení.
Zkusme to také.