PŘÁSTKY, LIDOVÁ TRADICE PLNÁ SPOLEČNÝCH VEČERŮ
Zima přišla s nekonečně dlouhými a tichými večery. Na polích i po celé návsi leželo plno sněhu a venkovní práce docela ustaly. Život se proto přenesl do vytopených stavení, kde muži vyráběli a opravovali potřebné věci do hospodářství, zatímco ženy šily, vařily a předly len sklizený v létě. A spolu s jemnou nití na kolovratech se pomalu spřádala i zlatá nit starých bájí, písní a pohádek. Chvíli byla světnice plná živého hovoru a smíchu, jindy zase všichni se zatajeným dechem naslouchali, když dědeček začal vyprávět o šotkovi, nočních můrách a bludných světýlkách.
V některých krajích musela mít každá přadlena do svatého Martina napředeno deset pásem, zatímco jinde tolik nespěchali a s prací začali až po tomto svátku, případně na počátku adventu. V oblastech, kde se chovaly ovce, pak ženy kromě lnu předly také vlnu. S malými přestávkami se předlo po celou zimu až do předvelikonočního období, přičemž se zpravidla končilo na čtvrtou postní neděli zvanou „Družebná“. Příst se naopak nesmělo během vánočních svátků od 23. prosince do 6. ledna a přísný zákaz platil také o ostatcích, tedy v posledních dnech masopustu.
Zvláštní výjimku představoval 13. prosinec. Ačkoliv byla svatá Lucie patronkou přadlen, podle lidové tradice platil v den jejího svátku přísný zákaz předení. Možná proto, aby si ženy od své lopotné práce alespoň na chvíli odpočinuly, nebo z obavy, aby se točivými pohyby kolovratu neodkulilo zimní slunce. Dodržování tohoto zákazu přísně hlídaly tajemné „Lucky“, které v bílých hábitech obcházely stavení. Na Šumavě proto přadleny raději vynášely své kolovraty ze světnice až na půdu, aby se k nim Lucie nedostala.
Aby jim bylo u kolovratů a přeslic veseleji a také aby ušetřily za svícení a topení, scházívaly se ženy za dlouhých zimních večerů v některé z chalup a společně předly při svitu praskající louče. Přástky však nenavštěvovaly jen svobodná děvčata, ale i vdané ženy a vdovy. Jedny přicházely proto, aby své dceři dopřály příležitost najít si hocha a snad i budoucího ženicha, jiné zase zkrátka proto, aby se pobavily stejně dobře jako mladice. Mnoho párů se tak dalo dohromady právě v čase zimních přástek. Podle starého zvyku chlapec, který při přástkách podal děvčeti přeslici, jí tím veřejně vyznal lásku. Každý mládenec, jenž si tímto způsobem vyvolil svou nejmilejší, si pak přisedl buď těsně vedle ní, nebo přímo za ni.
Na Moravě zase chasníci dávali "pozor" až upadne vřeteno milovaným dívkám, aby jej hbitě zachytili. O navrácení vřetena musila dívka pěkně prositi, hocha hladiti a přitom odříkávati, jako např.
Má hlavičko bílá, Pán Bůh v tobě bývá.
Upadlo mně břetýnečko, podý mně ho, mé srdečko.
Kam si ty ho skováš? Kapce pro ně nemáš.
Skováš-li ho pod stání, snědí ti ho potkani,
skováš si ho do police, snědijú ti ho ploščice.
Četná společnost vedle práce přástevnic bavila se žertovnými povídkami, smutnými povídačkami, hádankami, často škádlivými, zanotila někdy písně, jindy dávali se do hry, do tance. Čas ukázal, že právě zásluhou přástek se uchovávalo bohatství lidové slovesné kultury. Také naši předkové věděli, že udržování svátků a zvyků je důležité pro pospolitost v rodinách a vesnicích. Zdroj Facebook - České zvyky, tradice a pranostiky
PeopleSTAR (0 hodnocení)