PRÁVO VÝČEPU POD VÍCHEM

Mezi staleté výsady majitelů vinohradů patřilo právo volného výčepu vína, jež sami vyrobili na svých vinicích, a které v malém množství prodávali ve svých místnostech přímo konzumentům. Takový výčep nebyl tedy živností, nýbrž jen pouhým prodejem produktu vlastního hospodářství.
Předpokládá se, že prodej vína přímo od vinařů byl znám už v římské říši. Odtud se toto právo patrně rozšířilo i do zemí ležících severně, západně a východně od Alp. V českých zemích však nemáme přesné doklady, které by umožnily určit dobu jeho zavedení. Pravděpodobně však souvisí s úsilím Karla IV. o podporu vinařství. Z 15. století a z pozdějších dob už existují spolehlivé zprávy, že toto právo bylo běžně uplatňováno, a jeho vznik byl ovlivněn více okolnostmi.
Proč se říká výčep vína po víchem:
Volný výčep vína prováděli vinaři v lisovnách, sklepech, v průjezdech domů nebo v obytných místnostech. Zevním znakem výkonu tohoto práva bylo na Moravě označení budovy, v niž se víno nalévalo, věncem z révové ho listí, slaměným křížem, věchtem ze slámy nebo z dlouhých dřevěných hoblovaček, zavěšených na hůlce. Místy dávali za okna i tabulku oznamující výčep vína. V některých vinařských obcích bylo zvykem znamením sdělovat jaké víno se prodává. Tak strážničtí vinaři vyvěšovali při prodeji „starého" vína slaměný vích, při nalévání „nového" vína zelnou hlávku; jednoduchý křížek ze slámy znamenal, že se šenkuje víno staré jeden rok, dvojitý označoval víno dvouleté. V Sedlci na Mikulovsku při nalévání červeného vína připevňovali k slaměnému víchu červenou stuhu, při výčepu bílého vína stuhu bílou. Obdobné venkovní označování výkonu práva výčepu vína v malém známe i z jiných středoevropských vinařských zemí. Podle těchto znamení byl vytvořen i technický právnický termín „v ý č e p v í n a p o d v í c h e m ".
Výčepnické právo vinařů bylo upravováno různými předpisy, jež stanovily, kdo má právo čepovat víno pod víchem, v jakém pořadí se má výčep provádět, kolik dní má trvat apod. Začátek nového období pro výčep vína pod víchem býval zpravidla zahajován zvoněním na zvon. Po dobu znění vyvěšovali vinaři, kteří byli „v pořádku" věnce nebo víchy na znamení, že se u nich výčep začal. Z budov, kde se končilo s volným naléváním, se zase znamení odstraňovala. Kdo nestihl upevnit víchu po dobu zvonění, musel s výčepem čekat až na něho opět přišla řada.
Po třicetileté válce (po roku 1648)
A také v pozdějších obdobích se pozemková vrchnost snažila zbavit nebo omezit právo vinařů čepovat pod víchem, aby mohla nalévat za dobré ceny víno, které se urodilo na panských vinicích nebo které vrchnost zakoupila za tím účelem, aby bylo vycepováno poddanými za ceny jí stanovené. V době, kdy se prodávalo na účet vrchnosti, nesmělo se v obci nalévat žádné jiné víno. Výčep vína se stal častým předmětem konfliktů mezi vrchnostmi a obcemi, které se také bránily dovozu cizích vín.
Volné nalévání vína v malém bylo potvrzeno dvorním dekretem z roku 1784, v němž se stanovilo, že právo výčepu vína vlastní produkce přísluší nejen sedlákům, ale i měšťanům, pokud ovšem mají vlastní vinice. Pro Moravu byl v srpnu téhož roku vydán cirkulář Zemského místodržitelství v Brně, jehož pasáž poukazuje na to, že ačkoli „četnými nařízeními bylo zeměpanským vrchnostem výslovně zakázáno nutit poddané jakýmkoli způsobem k prodeji nebo kupu některých naturálií, byly přes to zjištěny četné případy, jež dosvědčují, že těchto nařízení není dbáno, takže jejich nové zdůraznění je k ochraně poddaných nezbytně nutné". Proto se zakazuje všem vrchnostem pod nejpřísnějším trestem nutit poddané pod jakoukoli záminkou ke kupu, prodeji nebo výčepu nápojů a poživatin na účet vrchnosti, stejně jako jim přikazovat čepovat za vyšší ceny. Proti tomu se dává „každému volnost poživatiny, víno a ovocný mošt, jím sa mým produkované, v každé době roční, jak, kdy a za jakou cenu chce, prodávat nebo čepovat". Praxe byla zavedena tak, že úřady povolovaly výčep vína a moštu vlastní výroby jen v budovách vlastního hospodářství a v katastrální obci, kde se víno urodilo.
Zdroj Facebook - České zvyky.....