PŘIJELA POUŤ, LIDOVÁ SLAVNOST PLNÁ PERNÍKOVÝCH SRDCÍ

Z rodné chaloupky - Přijela pouť, lísteček z dětských let
Poutí se nerozumělo jen putování k nějakému posvátnému nebo památnému místu za zbožným účelem, nýbrž se tak jmenovala i slavnost na památku svatého, podle kterého byl místní kostel vysvěcený. Tyto slavnosti byly nám dětem nejbližší, užívali jsme si nevšední zábavu spojenou s „blahobytem“, jako např. pečenou husou, množstvím koláčů a jiných dobrot, a to nejen doma, ale i u světských, kteří nejčastěji již týden před termínem hodů přijeli k nám na náves a pomalu si připravovali ty svý „hejblata“. Jak rádi jsme jim při stavění pomáhali nebo jsme jim tajně nosili ze zahrádek natrhanou zeleninu, a to jenom proto, abychom dostali zdarma jeden nebo dva lístky na houpačky. Kdyby to tak jen věděly naše babičky a maminky, ty by nás hnaly.
A nastala ta slavná pouťová neděle. Na návsi byly připravené houpačky, kolotoče, nezbytná střelnice, dvě tři prodavačky kyselých okurek, jichž v zářijovém horku půjdou hodně na odbyt, dále prodejci perníkových srdíček, tureckého medu a další sladkých dobrot. Ještě se ukáže nějaký ten potulný varietní umělec, planetářka atd.
Pravý pouťový ruch se rozvinul teprve po „hrubé“ v milém a útulném kostelíku, jehož věž byla zpravidla ozdobena charakteristickou bání, kterou ční nad vesnicí do blízkého okolí. Kostel byl o hrubé naplněn věřícími do posledního místečka, že by jablko nepropadlo, a ještě mnozí stáli před vchodem do kostela venku. Na pouť přišli i lidé z okolí, někdy velmi širokého, přišli známí a příbuzní z města. Hrubá končí a pouťový život vzkypěl.
Celá vesnice se raduje, mládež výská, hlasy z gramofonů, řev orchestrionů, píšťalky, frkačky, rány ze střelnice se mísí v nepopsatelném chaosu, do něhož zasahují svými ochraptělými hlasy různí vyvolavači a komedianti v kabátech sametových i v exotických úborech, lákajíce k návštěvě svých podniků. Děti jsou na kolotoči a mládenci s děvčaty se tlačí cukrářských stánků. Neláká je ani tak turecký med nebo cukrové mandle, nýbrž veliká perníková srdce, na nichž cukrovou polevou jsou stereotypní nápisy „Z lásky“ nebo „Z pouti“. Jisté je, že cukrář dobře ví, že celou zásobu svých perníkových výrobků prodá. A vskutku také každý šuhaj kupuje své panence srdce a na cenu nehledí. Dostane za ně jiné, její.
Odpoledne hned po požehnání začala vyhrávat z hospody muzika. Sotva dozněl první kousek, již byl sál plný. O pouti se nemohli tanečníci se svými tanečnicemi roztáčet příliš volně, bylo jich mnoho. Ale mládí se spokojilo i s tím, jen když se tancovalo. K večeru nastal krátký oddech, kdy mládenci a děvuchy si odskočily domů na večeři, a přitom vykonali některé nezbytné práce u dobytka. Sotva však byli s prací hotovi, hned spěchali do hospody k tanci a tančilo se až do rána.
Takových venkovských poutí bylo u nás mnoho a každá si byla velmi podobná. Jejich církevní význam měl smysl pro generaci starší, klidnější a v životě vyrovnanou. Světská část pouti se zase zamlouvala více nám dětem a bujaré odrostlejší mládeži. V lidovém zvykosloví si však poutě udržují své přední místo. Zdroj Facebook