Říjen, lidové zvyky a tradice

Říjen byl měsícem, kdy končila sklizeň na poli a s tím také byla spojená jedna z největších podzimních dětských radovánek, rozdělávání ohníčků. Dobový text k obrázku tuto chvíli popisuje: „Kouř se hezky valí z ohníčku po poli, které je prázdné a dobytek má volnou pastvu. Hoši mají nevděčnou úlohu, neboť ho musí hlídat, ale nedělají si s tím příliš těžkou hlavu. Pískáním se svolávají, snášejí roští, suchou nať i kravince. Po zapálení se ohřívají, je sychravo a padá mlha. Tepla není nazbyt, kouře ano. Našli i nějaké zemáky, nehledí na to, jsou-li naše nebo vaše, prostě je upečou a pak je to ta nejlepší hostina. V pozadí stojící myslivci bouchají do koroptví. Jsou-li to střelci sváteční, zvěře neubude. Přichází tma a přání dětí je jediné, kdybychom tak ještě mohli býti s bičem u ohníčku!“ (1905)
V římském kalendáři bylo původně jen deset měsíců, rok začínal březnem, a tak byl říjen osmým měsícem, proto October. Stejně dnes zní měsíc říjen ve většině evropských jazyků. Český název vznikl od jelení říje (souvisí se slovem řvát). Říjen je poslední měsíc světlé poloviny roku, je to měsíc, kdy naši předkové končili sklizeň úrody a děkovali přírodě za poskytnuté dary. Příroda pomalu shazuje listí a své síly stahuje dolů do země.
V polovině měsíce se slaví sv. Havel (16.10.), byl to den, který byl pro naše předky velmi významný. Tvořil rozhraní mezi pracemi venkovními a domácími. Proto staročeští hospodáři, rolníci, sadaři, vinaři pilně dbali, aby všechny venkovské práce měli do sv. Havla skončeny. Sklízela se také veškerá zelenina neboť „Svatý Havel i do zelí zajel“. Někde měli za to, že na den sv. Havla se již nemá dobytek na pastvu vyhánět, jak pranostika říká: „O svatém Havle nechej krávy v chlévě“. Hospodáři měli k tomuto dnu další pěknou pranostiku:
Nejdéle do sv. Havla má býti všechno semeno ze země vybráno,
ve sklepě uschováno, přes zimu tam ponecháno a dříve,
než kukačka zakuká, na čerstvé povětří vyneseno.
Říjen byl také měsícem hroznů, na vinicích bylo veselo, vinné žně byly v plném proudu. Zahradníci dotrhávali pozdní ovoce, vysazovali stromy, keře angreštů, rybízů a malin. Kmeny natírali vápnem a špatné větvě vyřezávali. Sušila se jablka, ze švestek se vařila povidla, různé druhy ovoce se nakládalo na pozdější pálení. Hlavně se ale nakládalo zelí, které potřebovalo svůj čas na zkysnutí k posvícenským pečínkám. Kvašené zelí je tajemstvím dlouhověkosti našich krajů, díky svým neuvěřitelným výživovým vlastnostem umožňovalo našim předkům přežívat zimy ve zdraví.
Vrcholem měsíce října bylo svatohavelské posvícení. Už byly zásoby vajec, čerstvé mouky, zralé švestky nejen na povidla, nový mák do buchet a vykrmené husy na pekáč. Zkrátka ideální čas na návštěvu příbuzných a přátel. Společně tak mohli oslavit ukončení dalšího hospodářského roku. Tímto posvícením začínal často našemu lidu podzim.
O posvícení všechno to voní, tak jako v apatyce.
Tu voní jitrnice, tam zase koláče z pece.
Ten, kdo by nešel na posvícení, ten je blázen přece.
V říjnu se také potkáváme s pojmem Tereziánské babí léto, které vládne našemu počasí od dnů v polovině první říjnové dekády až po dny na přelomu druhé a třetí dekády října. A to je doba dobrých čtrnácti dnů. Pojmenování tohoto času v lidové meteorologii se vztahuje k svátku svaté Terezie z Avily (15.10.). Některé z pranostik už nyní docela straší zimou, jako například: „Svatá Terezie zasazuje zimní okna. Po svaté Tereze mráz po střechách leze. Svatá Terezie z rosičky, nadělává perličky. Na svatou Terezii švec nablízku.“ Tím ševcem byl myšlen konec chození bez obuvi, které bylo v dřívějších dobách často z úsporných důvodů ještě dlouho do podzimu značně rozšířené, zejména pak u dětí.