ROSTLINY A BYLINY V POVĚRÁCH - MANDRAGORA

Jsou byliny, které sbíráte a pak je jedna, u které musíte zavřít oči a zacpat si uši. Mandragora. Už od pradávna jí lidé nenazývali rostlinou, ale bytostí (mužíkem). Kořenem, který má tvar člověka, protože člověkem býval. Křičí, když ho vytrhnete ze země, a kdo ten křik uslyší, zešílí nebo zemře. Proto ji netrhali lidé, ale hladoví psi přivázaní ke kořeni. Byla lékem i jedem, amuletem i kletbou. Kdo ji měl pod polštářem, spal klidně a bohatl. Kdo ji zneužil, zaplatil za to. Staří ji dávali pod postel, aby přivolala lásku, do kolébky, aby chránila dítě. Pokládala se na práh domu, aby nevpustila zlo a v rukách katů a ranhojičů dokázala umrtvit bolest tak, že člověk necítil ani nůž. Mandragora lékařská je temná jako kořen, který nechce ven. Rostlina, která se nikdy nenaučila být jen rostlinou.
Mandragora byla v starověké Palestině a Egyptě považována za rostlinu lásky, také Řekové ji považovali za afrodisiakum, a jako první popsali její silný dužnatý kořen jako lidskou postavu. Později v bylinářích byla rostlina vyobrazována jako muž s vousem nebo žena s hustými vlasy. Léčivé účinky rostliny jsou zmiňovány v egyptském Ebersově papyru (cca 1550 př. n. l.). Slovo mandragora bývá většinou odvozováno z řeckého slova „mandra“, které znamená chlév či dobytek, rostlina je totiž pro hospodářská zvířata jedovatá. Jiná teorie odvozuje název ze sanskrtu, z „mangros“ a „angora“ tedy „uspávací látka“ Rostlina má mnoho jiných názvů, v Bibli je nazývána „jablíčko lásky“. Lidově se jí říká: „čertovské“ či „satanovské jablíčko“, „psí jablko“, „kořen satanův“, „ďáblova varlata“, „vejce džinů“, „šibeničník“ či „zemský mužíček“. V léčitelství se využívá už od biblických dob, stejně tak si jí všímali zájemci o mystiku a magii. Pro halucinogenní a narkotické účinky se stala součástí rituálů, a také důležitou bylinou při vymítání ďábla (exorcismu). Zejména v raném středověku.
V Evropě se však mandragoře přisuzovala především čarodějná moc, odvozená z tvaru kořene, jež připomíná lidskou postavu. Někdy byl kořen do lidské podoby přiřezáváním upravován. Byla rozlišována mandragora mužská a ženská, z nichž ženská byla žádanější a více připomínala člověka. Tyto figurky měly chránit před nemocemi a nosit štěstí. Byla využívána do čarodějnických mastí, jež navozovaly halucinace o létání. Z toho nejspíše vychází německý název „Hexenkraut“, tedy čarovná bylina.
Podle pověstí pochází mandragora z posvátného háje a zrodil se z ní člověk, když na ni posvítilo slunce a vdechlo jí tak život. Jinde zase věřili, že čarodějná bylina vyroste pouze pod šibenicí, kde ukápla moč či semeno oběšence, a může ji prý za úplňku vytáhnout pouze pes. Kořen při vykopávání ze země vykřikne tak strašlivě, že člověka, který by ho tahal ze země, připraví o rozum nebo rovnou o život. Proto i když se všechno ponechá na psovi, musí si každý zacpat uši, aby ho děsivý výkřik nepřipravil o rozum nebo ho také neusmrtil. Z kořene mandragory, kterému se říkalo „mužíček“, se vyřezávaly malé lidské figurky. Doma se pak pečlivě schovávaly ve skřínce, protože se věřilo, že do stavení přinesou štěstí a bohatství. Jindy se malí vyřezaní „mužíčci“ zastrkávali do skulin ve zdi. Pokud figurka neuschla, bylo to znamení, že člověka miluje ten, na koho při tom myslel. Na svatého Jana se do stěny zastrčilo tolik „mužíčků“, kolik bylo lidí v domě, a každý dostal jméno jednoho člena domácnosti. Čí figurka uschla jako první, ten měl první zemřít. A pokud uschla ještě ten samý den, měl zemřít do roka.
Pověry, kterým věřily naše babičky:
- Kořenu mandragory se odpradávna přisuzovaly magické účinky a byl součástí lektvarů čarodějnic, které je používaly, ale i na ochranu před zlými mocnostmi, svou úlohu hrála mandragora i při vymítání ďábla.
- Dlouho se uvádělo, že houba podaná Ježíšovi po ukřižování byla napuštěna mandragorovým roztokem, působícím jako sedativum zmírňující bolest.
celý článek volně ke čtení: https://ceskezvyky.cz/rostliny-a-byliny-v-poverach.../