SVATEBNÍ OHLÁŠKY, LIDOVÉ ZVYKY A POVĚRY

Ohlášky jsou veřejným oznámením chystané svatby z kazatelny kostela, konají se po tři neděle po sobě, vždy při bohoslužbě. Byla to určitá záruka, že pokud by byly někomu z přítomných známy jakékoliv okolnosti, které by bránily vznikajícímu manželství, měl dostatek času věc oznámit a sňatku tak zabránit. Pokud svatba spěchala (nevěsta byla těhotná), mohli si ji majetní zaplatit „jednou za třikrát“ a ohlášení potom bylo pouze v jednom termínu.
Když se rodiny ženicha a nevěsty dohodly na termínu svatby, čekala ženicha cesta na faru pro ohlášky. Méně zámožní mladíci se spokojili s tím, že byli v kostele podle církevních předpisů vyhlášeni třikrát, tedy tři neděle po sobě. Synkové z velkých statků a ženichové bohatých nevěst však považovali za věc své hrdosti a cti, aby byli ohlášeni takzvaně „jednou za třikrát“. K takovému zrychlení však bylo potřeba placené svolení od světských i církevních úřadů.
Bohatí svatebčané si navíc u pana kantora objednávali hlučné intrády. Trouby tehdy na kůru vřískaly a bubny hřměly o to déle a usilovněji, čím tučnější odměnu muzikanti za tuto produkci dostali slíbenou. Samotná nevěsta však své ohlášky v kostele nikdy neposlouchala a v ty dny do kostela vůbec nechodila. Bála se totiž, že by se jí pak v hospodářství nedařila drůbež a že by v manželství nenašla štěstí – zejména se tradovalo, že by taková nevěsta mohla mít hluché děti nebo by s mužem nežila ve svornosti. O snoubencích, kteří měli po první ohlášce, se říkalo, že „spadli z kazatelny“, což vyvolávalo mnoho vtipů hlavně na ženicha, kterého se kamarádi ptali, zda se příliš neuhodil.
„Shazování z kazatelny“ v Polné
Bezprostředně po kázání pan děkan přímo na kazatelně pronášel obvyklé farní ohlášky. Šlo o oznámení, která že to zamilovaná dvojice se definitivně rozhodla pro společný život a hodlala před Bohem i církví uzavřít svátost manželství. „Oznamuje se láskám vašim, že ve stav svatého manželství vstoupiti míní Antonín R., manželský syn J. R., rolníka, a jeho manželky I. R. z Dobroutova, s nevěstou Marií N., manželskou dcerou Josefa N. a Anny N. z Polné; oba svobodní, katolíci, české národnosti – a ohlašují se dnes poprvé. Komu by byla nějaká překážka známa, ať ji oznámí do týdne na děkanském úřadě!‘“ (kolem roku 1940)
Po takových prvních ohláškách si měla dědina i celé její okolí dlouho co vyprávět. Široko daleko se nemluvilo o ničem jiném než o nastávající svatbě. Jinak ji však očekávali přátelé a známí snoubenců a zcela jinak se na ni dívali závistivci či ti, kterým se jejich vlastní plány s mladými lidmi nezdařily. Ti pak nacházeli na snoubencích samé vady a nenechali na nich nitku suchou. Najednou o nich věděli tolik věcí, o kterých se jim dříve ani nesnilo. Vždycky to tak zkrátka bývalo, že do každé číše radosti musela být přimíchána aspoň kapka pelyňku. Tak už to tehdy na světě chodilo. Snoubenci však byli zaslepení svou láskou a starali se výhradně o sebe a o vlastní záležitosti, vždyť do svatby měl každý z nich spoustu úkolů. Ostatně i jedno lidové pořekadlo říkalo, že se nevěsta musela do oddavek devětkrát zbláznit. Po prvních ohláškách si pak na Prácheňsku ženich vesele prozpěvoval:
„Mládenci, co chcete u mého děvčete?
Mládenci, co chcete u mé panny?
Dá Pán Bůh v neděli, abyste věděli,
že se vám cestička všem zapoví!“
Jakmile byly v kostele oznámeny třetí ohlášky, stával se ze ženicha velmi vzácný člověk. Kdekdo ho obskakoval a každý se k němu choval velmi přívětivě. Všichni totiž moc dobře věděli, proč to dělají. Věřilo se, že pokud se někdo o ženicha jen otřel, dotyčný mladík se brzy oženil nebo svobodné děvče vdalo. Každý si navíc přál být pozván na svatební hostinu. K tomu prý nejlépe pomáhalo, když člověk šlápl ženichovi nenápadně na patu – kdo tak učinil, měl pozvání jisté. Svobodné dívky zase obskakovaly zářící nevěstu. Každá z nich si chtěla sednout přesně na to místo, kde předtím seděla budoucí novomanželka, protože takové děvče se podle lidové víry mělo ze všech nejdříve provdat. Zdroj Facebook - České zvyky....