TAJEMSTVÍ A TRADICE SVATEBNÍCH ŠPERKŮ, ZVYKY A POVĚRY

Svatební den je protkaný romantickými okamžiky, na které se nezapomíná – od prvního pohledu do zrcadla až po novomanželský tanec. Touhou nevěsty bylo mít co nejkrásnější šaty, šperky a líbit se tak ženichovi a pozvaným hostům, jenže vybrat svatební šperky, to nebylo jen tak. Už naše prababičky dobře věděly, že každý kamínek a kov s sebou nese svůj vlastní příběh a tajuplnou moc. Například se vůbec nedoporučovaly pravé perly, které sice nevěsty v minulosti běžně nosily, ale podle staré středomořské pověry prý do manželství přivolávají jen slzy a neštěstí.
Množství a hodnota svatebních šperků závisely na tom, jak bohatý byl kraj, v němž se svatba konala. Například na jihočeských Blatech nosila nevěsta úzký zlatý vínek, korunku a zdobené pozlacené jehlice do účesu. V okolí Chebu nosívaly nevěsty zlatou čelenku s množstvím podlouhlých přívěsků. I chodská nevěsta a droužka mívala svatební korunu s množstvím drobných přívěsků. Stříbrné opasky a řetízky s tepanými přívěsky zdobily nevěsty ve Slezsku, v oblasti Českého Těšína. Svatební koruny nevěst bývaly často zdobeny kovovými nebo skleněnými přívěsky, při pohybu jemně cinkajícími. Možná v tom byl odraz prastarých pohanských snah odpudit od nevěsty hlukem a zvoněním zlé duchy. V mnoha zemích si nevěsty vkládaly do boty mince jako předzvěst blahobytu.
O zásnubním a snubním prstýnku:
Ve starověku se prsten navlékal nevěstě na čtvrtý prst levé ruky, protože jím v představách lidí procházela „tepna lásky“ přímo do srdce. Křesťané převzali, jako mnohé jiné římské zvyky, i darování prstenu. V polovině 9. století se o něm dokonce v popisu církevních obřadů zmiňuje papež Mikuláš I. „Tímto prstenem si tě beru, tímto zlatem tě uctívám, tímto darem tě obdarovávám“ zněla stará latinská formule. Teprve v době renesance se objevují prsteny dva. Nebylo to však ještě pravidlem. Ke všeobecnému rozšíření dvou prstenů, které si snoubenci při obřadu vyměňují, došlo až v měšťanské společnosti 19. století. Zásnubní prsten obvykle předává muž ve chvíli, když žádá ženu o ruku. Tím potvrzuje dohodu o budoucí svatbě a zásnubním prstenem žena ukazuje, že je oficiálně zadaná a zasnoubená. Zásnubní prsten se nejčastěji nosí na prsteníčku levé ruky.
Vzhled a cenu prstenů se snažila korigovat křesťanská církev, která prosté věřící pranýřovala, pokud nosili drahé, zvláště zlaté prsteny, a doporučovala jim levnější stříbrné, na druhou stranu v téže době schválila ustanovení, že liturgické prsteny biskupů a opatů musejí být ze zlata nebo alespoň pozlacené. V době vrcholného středověku a renesance se objevily prsteny zvané fede, u nichž je kroužek tvořen párem spojených rukou (jsou známé už ze starověku). Nejbohatší snubní prsteny se nosily v 16.–18. století, byly zdobené složitými kreacemi ze srdcí, hrdliček či květin. V 19. století se móda vrátila k jednodušším kroužkům ze zlata nebo stříbra. Oblíbené byly také vyryté nápisy, ať už známé „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, nebo jména novomanželů s datem svatby.
Muži začali nosit snubní prsten později:
Na čtvrtém milánském koncilu roku 1576 Karel Boromejský předepisuje mlčení novomanželů během předání prstenu. Ve stejné době se stává zvykem výměna snubních prstenů. Do té doby ho odedávna nosila pouze manželka. Najdou se sice místa, kde prsten dostával i muž, ale ve většině zemích Evropy byl prsten nosen jen ženou. K všeobecnému rozšíření prstenu pro muže dochází až ve 2. polovině 19. století. Do rituálu, jak jsme již zvyklí, byl prsten pro muže zahrnut až novým misálem v roce 1969, takže se dá říci, že se tento rituál výměny prstenů mezi mužem a ženou začal naplno uplatňovat až ve 20. století a přetrvává dodnes. Zdroj Facebook - České zvyky...