SVATOJÁNSKÁ KVÍTKA V POVĚRÁCH - ŘIMBABA

Řimbaba obecná kdysi byla nedílnou součástí venkovských zahrad. Naše babičky ji využívaly především na bolesti hlavy, snížení horečky, pro tlumení křečí nebo při menstruačních bolestech. Postupem času však tato bylinka upadla v zapomnění, ale nyní se pomalu, ale jistě, do zahrad vrací. A to jak díky svému roztomilému vzhledu, který připomíná heřmánek nebo kopretiny, tak i díky svým léčivým účinkům.
„Děvče, vem si řimbabu,“ říkala moje babička vždycky, když jsem byla bílá jako stěna a hlava mi třeštila před bouřkou. Nevěřila jsem jí. Vždyť to vypadá jako obyčejný plevel z meze. Utrhla tři lístky. „Rozžvýkej. Je to hořký jak život, ale pomůže.“ A pomohlo. Od té doby má řimbaba čestné místo u nás na zahradě. Mezi mátou a meduňkou.
Řimbaba se nosila v šátku proti uhranutí, dávala se do postýlky dětem proti nočním běsům a používala se i při léčení psotníku (křeče, záškuby nebo epileptické záchvaty, které se projevovaly zejména u malých dětí): „Při tradičním nakuřování se na žhavé uhlí položil devětsil (děsník), řimbaba, snopek kmínu a makovice – zásadně však „slepé“ makovice, ze kterých už vypadala semínka, nikoli ty plné („hlídavé“). Jakmile začal stoupat dým, vzala se dětská peřinka a oblečení a důkladně se v tomto kouři voňavých bylin nakouřily. Byliny se pak posbíraly a svařily se ve vodě spolu s mateřídouškou, lipovým květem a heřmánkem. Připravila se tak léčivá koupel, která měla zahnat psotník a uklidnit křeče.“ (Horácko, 1893) Na Bydžovsku měla matka jiný recept proti psotníku. Když dítě psotník „chytlo“, rozemnula v prstech květ i listy „chlebníčku.“ Vzniklou jemnou směsí pak dítěti natírala žíly na zápěstí a spáncích. Věřilo se, že silná vůně byliny zažene křeče.
Pověry o růstu řimbaby:
- Řimbaba nosila do domu štěstí. Podle lidové pověry vyroste ze zbytků štědrovečerní večeře. Děvče mělo po večeři posbírat kosti z ryb a jiné drobky, rozhodit je po zahradě nebo zahrabat do země. Z nich pak měla povstat řimbaba. Ale mělo to háček: Pokud dívka nebyla poctivá, řimbaba nikdy nevyrostla. Bylina tak sloužila i jako zkouška panenské čistoty.
- V Krkonoších smetou po večeři na štědrý den drobečky se stolu, vynesou je na půdu a házejí otvorem v lomenici na zahrádku; pak prý jim vyroste „chlebové koření“ (řimbaba).
- Místy sebere hospodář skořápky z ořechů, slupky a jadérka z jablek nebo hrušek, vyjde po večeři na štědrý večer do zahrady a rozhazuje zbytky se slovy: „Seju, seju jaderníčka, vyroste nám řimbabička, vyhojí se jí kravička.“ (1895, Bydžovsko.)
- Jinde zase věřili, že řimbaba vyroste z ořechových skořápek. Na Štědrý večer, když se rozlouskly ořechy, nesměly se skořápky vyhodit. Zavázaly se do plátěného uzlíčku a uložily do hrnku. Tam čekaly do rána na svatého Štěpána. Pak se skořápky vysypaly na zahradu. A z nich prý vyrostla řimbaba pro štěstí. (Ohnišťany)
Z dávné historie:
Řimbaba má dlouhou léčitelskou historii.
článek volně ke čtení:
https://www.ceskezvyky.cz/svatojanska-kvitka-v-poverach.../