Vzpomínka na Miroslava Horníčka

Miroslav Horníček byl Mistr humoru, který pozvolna upadá v zapomnění. Humoru hravého a snad i v jistém slova smyslu vznešeného.

Existuje tisíce definicí humoru. Všechny se shodují jen v jednom: Humor by měl vzbuzovat smích. Nemusí to být smích okázalý, kdy se člověk válí po zemi, někdy stačí jen vnitřní pousmání.
"Vše je smích," rozšiřuje definici do filosofických výšin Karel Čapek, "úsměv milenky i škleb smrti, checht kořaly, grimasa bídy, hysterie, zoufalství, posunek klauna, úšklebek cynika, skeptický posměch, řehot neřesti i smích dítěte. Škála smíchu je stejně obsáhlá jako škála slzy: od harf andělských až do skřeku Satanova...."(O humoru, Snaha, 18.8.1908).

V dnešní době už mnoho andělských harf neslyšíme. Navíc některé harfy už ani zaznít nesmí, mohly by někoho urazit. Seznam, komu a čemu se smát nesmíme, je dlouhý jako ty příslovečné Lovosice.

Miroslav Horníček se netajil tím, že nerad hraje pro děti. Protože to prý s nimi neumí.
Jednou měl pro děti živé vystoupení. Chtěl ho pojmout ve stylu svých legendárních Hovorů H. Nejprve tedy dětem vysvětlil, že je herec a že mu mohou klást různé otázky, na které jim bude odpovídat.
Chvíli se nic nedělo a pak se přihlásil chlapeček:
"Kolik vážíte?"
Horníček mu odpověděl a pustil se do dalšího vysvětlování jako že hraje v divadle a aby mu děti kladli otázky na toto téma. Jak později řekl, tak byl v tu chvíli spokojen sám se sebou, jak to těm harantům objasnil. Než se přihlásila holčička:
"Kolik měříte?"

Uměl se zasmát sám sobě. To je těžká disciplína.
V nějakém pořadu vyprávěl, jak si šel do opravny vyzvednout boty. Žena za pultem si vzala lístek a marně chodila kolem regálů. "Horníček, Horníček," mumlala si polohlasem. Odrhnul se závěs a vešla kolegyně.
"Snad mistr..." prohlásila významně. Ale pan Horníček ji okamžitě přerušil se skromností sobě vlastní:
"Kdepak, to není potřeba."
Nová příchozí ho sjela pohledem a větu dokončila:
"Snad mistr...bude vědět, kde ty boty jsou."

A do třetice. Jednou Horníček vysvětloval, co je dobrý humor, co zlý humor a hned uvedl názorný příklad:
"Běží muž, který se snaží doběhnout k tramvaji, aby mu neujela. Zafouká vítr a strhne mu klobouk. Ten se kutálí a kutálí, muž se ho marně snaží dostihnout. Všichni se tomu smějeme.
Tak to je ten dobrý humor," dodával Horníček, "vždyť se nic tak hrozného nestalo. Muž klobouk chytí a tramvaj mu pojede za chvíli.
A teď vám řeknu co je to ten zlý, špatný humor. To se vám takhle snažím doběhnout na zastávku. A vtom mě vítr shodí klobouk, lidé se smějí...a ta zatracená tramvaj pojede kdovíkdy."
Zde se opět projevil mistrův jedinečný dar sebeironie.

Miroslav Horníček nás sice již před mnoha lety opustil(15.února 2003), ale jeho úsměvy zde zůstávají dál.
Snad navždy.