Ztracen v bludišti

Prolog: Ztracen v bludišti
Byl jednou jeden muž a ten zabloudil v bludišti. Jak se tam dostal, to je jiný příběh - možná se chtěl dozvědět tajemství nebo hledal poklad. Každopádně už zapomněl, jak a proč se tam dostal. Na sluneční svit si vzpomínal už jen matně a ze vzpomínky na to, že bludiště není celá jeho realita, už zbyl jen stín. Nějak se tam ovšem dostal a musela přece existovat i cesta ven. Poslední dobou pro něj byl pobyt v bludišti stále bolestnější. Bylo mu stále větší horko a začínal si být jistý, že nenajde-li cestu ven včas, zemře. To, co pro něj kdysi bylo vzrušující výpravou za poznáním, se stalo hrůznou pastí.
A tak začal zběsile hledat východ. Běhal pořád doprava a doleva, nahoru a dolů, dokolečka a do slepých uliček, motal se v kruhu a vždycky znovu skončil tam, kde začal. Začínal si zoufat - zdálo se, že všechny jeho snahy jsou marné.
V hlavě slyšel celý sbor hlasů, který mu dával různé rady: jak běžet rychleji, jak se chytřeji rozhodovat. Zkoušel jednu radu podruhé, ale i když byl každý návod úplně jiný, výsledek byl pokaždé stejný. Občas zaslechl přes kakofonii zvuků v hlavě jiný hlas, který mu říkal: „Zastav se.“ „Nikam to nevede,“ říkal mu ten hlas. „Prostě se zastav."
Ostatní hlasy pobouřeně křičely: „Nesmíš se zastavit, nesmíš spočinout. Cestu ven najdeš pouze tehdy, když se budeš pohybovat. Tvá situace je natolik vážná, že je opravdu třeba, aby ses pohyboval rychle, než bude pozdě. Nyní je čas jednat, odpočívat můžeš, až se dostaneš ven.“
A tak běžel stále rychleji v nadlidském úsilí uniknout a po mnoha zákrutech a křižovatkách se znovu ocitl ve středu labyrintu.
Teď už se zastavit musel a vyčerpáním a zoufalstvím se sesul k zemi. Vřava rad v jeho hlavě naráz utichla, protože všechny své možnosti vyčerpal a další už prostě neměl. Teprve nyní měl čas zamyslet se nad tím, co se opravdu děje, a z prázdného prostoru mentálního ticha se začínalo rodit nové poznání. Muž si uvědomil, že všechny jeho kroky zapadají do určitého vzorce. Za každou zatáčkou doleva nejspíš následovala zatáčka doprava. Taky si vzpomněl, že běžel okolo úzkých tmavých chodeb, kterých si nevšímal, protože se mu nezdálo, že by jej mohly přivést k cíli. Pamatoval si, že zahlédl tajné dveře, ale neměl čas se jimi zabývat. A v nastalém tichu mu začala dávat smysl také struktura prostředí, ve které zatím neustále běhal dokolečka.
V tu chvíli se mu ztišil dech i tep a spolu s nimi i mysl. Začal si uvědomovat další zvuk. Uslyšel překrásný tón a najednou si uvědomil i to, že jej provázel celou dobu, přehlušený jeho chvatnými kroky a trhaným dechem. Došlo mu, že ten tón nesmí nikdy ztratit z doslechu.
Vydal se znovu na cestu, teď už ovšem pomalu. Pochopil, že pokud zase propadne panice a rozběhne se (pochopitelně, protože krize, před kterou prchá, je reálná), zapadne zpět do starých kolejí. Díky tomu, že něco pochopil, začal objevovat úzké tmavé průchody, které předtím přehlížel. Nacházel i skryté dveře, jejichž zámek ovšem dlouho odolával. Někdy nikam nevedly ani tyto průchody a tajné dveře, ale zůstávala mu aspoň naděje. Muž se ocitl v novém, neznámém prostředí a jeho kroky přestaly donekonečna vést zpět do místa, ze kterého vyšel. Stal se z něj skutečný poutník.
Jak se nořil hlouběji do neznámého území, bylo mu pochopení předešlé části struktury bludiště stále méně k užitku. Musel se rozhodovat bez mentálních map. Kam teď? Doprava, či doleva? Opět se zastavil a v klidu naslouchal, snažil se zachytit tón hudby, která mu neustále zněla v hlavě. Odkud k němu jen přichází? Odkud ji slyší nejjasněji? A tím směrem se pak vydal.
Občas se mu zdálo, že jde opět nesprávným směrem, přestože následoval svůj tón. „Tohle přece není cesta ven,“ pomyslel si. Ale pak se chodba najednou znovu stočila, a tak se tónu, který jej volal, postupně naučil více důvěřovat.
Veden zvukem hudby nakonec došel až k poslednímu průchodu, který rozeznal podle toho, že na jeho konci prosvítalo denní světlo. Vstoupil do prosvětleného prostoru, v jehož existenci vždy věřil. Prostor byl ovšem mnohem krásnější, než si muž kdy dovedl představit. A tam konečně objevil zdroj hudby, která jej dovedla až sem.
Celou dobu mu na cestu zpívala jeho milá.
(Charles Eisenstein: Klima - Nový příběh)