Politika.

Politika státu se odvíjí od institucí (politických stran, orgánů apod.), ale to „naplňují“ lidé se svým nastavením hodnot ad.
Politik by měl být člověk, který se rozhodl, že na čas přeruší svou osobní kariéru a své schopnosti se rozhodne věnovat „celku“ (tedy nejen sobě a svým blízkým, což činil před vstupem do politiky).

Morálně, svým charakterem, inteligencí (tou nejen díky vzdělání, ale i např. sociální), hodnotami, fyzickým a psychickým stavem.
Takový člověk ví, že „nic neví“ a bude na to pamatovat při tvorbě zákonů.
Vytvoří si poradní tým, který bude složen z teoretiků (studujících daný problém na univerzitní půdě), podnikatelů (ti ji „probouzí“ do života), sociologů (kteří ji dají do kontextu), pracovníků (jenž ji používají ke své práci) a samozřejmě občanů (laiků), kteří jsou věcí, zákonným předpisem „nuceni“ podle něj jednat.
Na této činnosti spolupracuje i s opozicí, „pracovní tým“ je vybrán společně, aby se dobral co nejlepšího výsledku.
„Celek“ nevnímá úzce na „stát“, ale i v kontextu mezinárodních smluv (EU apod.) + přátelských vztahů se státy, kde vládne demokracie, pluralita, lidská práva.
Nezapomíná na přírodu, životní prostředí, kterou svou činností lidé ovlivňují, často ničí.

Politický systém České republiky:
zastupitelná demokracie, jednotný, svrchovaný právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jde o parlamentní republiku (pluralitní politický systém).
Dělba státní moci (označována i jako oddělení mocí) je jedním ze základních principů demokracie, jenž zajištuje ochranu veřejného života a svobod občanů.

Moc znamená možnost působit na společnost (její část či jednotlivce) a ovlivňovat ji, aby jednala tak, jak by nejednala dobrovolně.

K dosažení moci je možné použít právo, násilí (člověk je podřízen cizí vůli na základě pohrůžky zlem) a autoritu (člověk poslouchá, neboť uznává zdroj příkazů).

Státní moc představuje sílu, která pomocí práva, a v případě nutnosti i právně stanovených forem násilí, zabezpečuje zformování, upevnění a ochranu ekonomických, sociálních, politických, kulturních a ostatních společenských vztahů vyhovujících vládnoucí reprezentaci.

Státní moc je chápána a hodnocena prostřednictvím pojmů legalita a legitimita:

legalita (zákonnost, právo), představuje dodržování státem daného právního řádu a ústavy;
legitimita, jedná se o vyšší nepsané oprávnění pro činy státní moci, které je zároveň občany dobrovolně přijímáno.

Oba pojmy se mohou dostat do rozporu. Totalitní vláda může být sice legální, neboť se řídí zákony, ale nikoliv legitimní, neboť odporuje zájmům státu a jeho občanů.

Složky státní moci.
Záruku demokracie, tj. že státní moc nebude zneužita proti občanům, představuje princip oddělení mocí.

I Dle principu oddělení mocí lze rozlišit typy formy vlády: - parlamentní, vláda vzniká na základě výsledků parlamentních voleb, parlament vyjadřuje vládě důvěru. Hlava státu má slabší pravomoci ne parlament. Příkladem je Česká republika; - poloprezidentská, kombinuje prvky parlamentní a prezidentské formy vlády. Prezident je volen přímo, je neodvolatelný, má značné pravomoci. Jmenuje ministerského předsedu a vládu, která je odpovědná parlamentu. Poloprezidentská forma vlády je např. ve Francii; - prezidentská, prezident a parlament jsou voleni v oddělených volbách, nemohou se navzájem odvolat. Prezident je hlavou výkonné moci, není odpovědný parlamentu. Prezidentskou formu vlády mají Spojené státy americké. I

Učebnice Odmaturuj ze Zsv