O věčnosti

O věčnosti
| Marie Bernadeta | Moje filozofie


O věčnosti


Při setkání s lidmi mi nutně dochází, že skrze jejich jednání, slova, postoje a způsoby, které používají, lze poznat na jaké místo se tito lidé ubírají a které místo si dobrovolně ze svobodné vůle zvolili. Není třeba lidí litovat, když jejich cesty nevedou do Nebe, ale na jiná místa, je to jejich volba a je zbytečné jim domlouvat, vždyť sami se ve své pošetilosti a nevědomosti, domnělé ovšem, rozhodli, vždyť každá duše dostala svůj rozum a byla také k určitému úkolu na věčnosti stvořena a je jasné, že většina lidí na zemi do Nebe nemíří.
Vždyť v Nebi není těchto zlých způsobů z pekel, které používají lidé této země tak neuváženě a pošetile, slova, která ve zlobě vypouštíme z úst a vše, co nás odvrací od Boha v podobě zloby, pýchy a dalších špatných náklonností, jsou způsoby, které má za úkol duše zvládnout a překonat způsoby nebeskými, to je naše zkouška shůry, když kráčíme na cestě k věčnosti tímto světem spolu s těmi, co jsou jen divokou a lovnou zvěří zla, jež prosáklo člověka bez rozumu duše neprobuzené v tomto životě k vědomému životu, ale uspané k věčnému zatracení sama sebe v hlubinách, kterými člověk ponořený do bahna zla již nepronikne.
Představa bažiny je správná, procházet těmito místy na světě je zlé a je třeba chodit po "stezkách", neboť zdánlivě krásně vypadající trávník se pod spící duší náhle v bahno propadá a duše klesá do míst, z nichž nelze již dosti proniknout na světlo a žít k podobě, k jaké jsme byli stvořeni, totiž k obrazu Božímu a k prostému životu, který nekončí už smrtí, ale trvá v Nebi tak, jak nám tento život Bůh od počátku připravil, uprostřed přírody a prostých věcí, které naplňují lidskou duši.
My, kteří jsme zkoušeni v tomto světě, žijeme nadějí na život Věčný a jakou nadějí žije pošetilec, jenž neuznává, že život na zemi je ohraničen narozením a smrtí právě z toho důvodu, že jsme na cestě na věčnost prověřováni zkouškami, abychom směli po smrti vejít "domů" a byli jsme již šťastni a každý mohl přijmout úkol, který mu Bůh připravil od věčnosti?
Žijeme v naději na život věčný, neboť naše duše je motor pro tento život v pozemském těle, které je pomíjivé a je pouze formou existence člověka, jenž touží navrátit se domů, do Nebe.

Hledejte nejprve Nebeské království a všechno ostatní vám bude přidáno.

Kde jinde, nežli ve svém srdci a v jednání našem
a v narovnaných úmyslech svých vlastních hledat toto království?
Však vprostřed cesty skrze místa plná zla prochází se velmi špatně,
ležíme tváří v bahně a nedokážem vstát...
Modlitba, snaha uchopit dobro sám v sobě a projít místy těmito se musí, neboť proto jsme zde na zemi, abychom v Nebi byli svědky toho, co se děje zde a jaké jsou to způsoby, co ubližují a co do Nebe vejít nikdy nemohou.
Ti, co vejít nemohou, budou jako za sklem, křesťané věří, že vejdou skrze víru v Ježíše Krista, víra bez skutků je ale mrtvá... a duše ponořená ve své zlobě jako v bahně, která se celý život živí zlou energií, netouží po prostých věcech života, neboť ji blaží ubližovat a vybrala si zmar místo života, takový člověk zůstane za sklem a do Nebe vejít nesmí, neboť do Nebe se vchází a zůstává, věčná přítomnost, pokoj a mír v duších, to je ta správná představa, hledejme proto Nebeské království ve svých duších a snažme se používat stezky, které jsou nebeskými způsoby a naše úmysly nechť jsou nám kompasem na cestě skrze zlo, jímž musíme s očima otevřenýma projít, vždyť i sám Pán sestoupil do pekel, jak se ve vyznání víry modlím!

Ještě jsem poznala jednu pravdu, totiž, že zlo se seskupuje a shromažďuje, není to ale z přátelství a z lásky, jak si mnozí namlouvají, je to jen z důvodu násobení zla a pošetilého předvádění sama sebe před druhými, způsob, jak se ujistit, že jsem nejlepší a nejzajímavější před druhými a také ujištění o tom, jakou mocí oplývám ve své zlobě, kterou spolu s dalšími zlými lidmi násobím.

Láska je jiná, láska touží po blízkosti a splývá, Láska vytváří jednotu a jednu bytost. Láska je živá, prochází sice mnoha zkouškami, ale jak je psáno, láska nikdy nezávidí, přehlíží chyby, odpouští a hledí s nadějí do budoucnosti, láska je způsob života nebeských bytostí.

Co v nebi můžem očekávat?
Jen prostý život a mnohé úkoly, v nichž osvědčili jsme se už tady na zemi. Nebe je prosté starostí, je to blaženost napněná stálou přítomností zdroje života.

Peklo je domovem mnoha duší nehodných a neochotných v Nebe vstoupit a těch, co nízkosti a zvrhlosti pak zcela propadli.Vždyť jejich způsoby jsou viditelné ve způsobech chování mnoha lidí tady na zemi, jak radují se ze zla a tím, že ubližují, nenasytně potom živí zvrhle touto silou tělo i svou duši ke smrti ovšem, ne však k žití.
Starosti tohoto světa pominou a co se zdá jako pokrok, je často skokem do propasti zmaru, neboť usílí umrtvit v člověku život a oživovat věci neživé nevede dál, než do pekel, kde všichni ochotně se živí jeden na druhém a neuznávají svobodnou vůli druhých bytostí a všechno, co má býti čisté, ztrácí smysl v rukách těch, co života jsou nehodni.
Tak každý zapisuje do své knihy svobodně a ze své vůle, který směr si volí, zda Nebe nebo Peklo.
A tak se stane v okamžiku smrti, když kniha dopsána je, že smrt se změní na Věčnosti v další žití a nebo ve stříbrném jezeře obrátí se v utonutí, což je obraz v nevědomí skomírání duše bez obživy ze zdroje. Z hněvu a zloby nečistě budou nakrmeni a tak se jejich život navždy rozpadne.
Ti však, co v Nebe smějí vejít, co zkoušeni za života byli Nebem i peklem na zemi a prošli mnohou zkouškou, získají skrze Oběť Beránkovu odpuštění a skrze jeho oběť vejdou prvně do očistce, kde uspáváni budou a aby mohli vejít do Nebe, musí se jejich duše skrze snění obnovit a umenšiti v duši dítětěte, které pak navrátí se v jiný život na zem a podobně dál procházeti bude v nové knize života skrz zkoušky vlastní dále, dokud nevyroste duše pro Nebe, není jiné cesty, než život těžký na zemi, aby pak duše očištěná jednou mohla vejít do Nebe a přijmout život jako mají Andělé.