7 mýtů pop psychologie II.

Mýtus č. 5: Pokud chci změnu, musím si ji přivolat
Snad na nic nejsem tak alergický, jako na tvrzení typu přivolal jsem si to nebo ještě lépe vymeditovala jsem si to. Souhlasím s tím, že jednoduché návody na život, které jsme mohli vidět ve slavném motivačním filmu Secret (jenž ovšem pouze působivou formou opakuje to, co nám říkaly všechny hlavní knihy o úspěchu 20. století) mohou pro určité situace a určité typy lidí fungovat. Opravdu někdy změnit způsob uvažování o sobě a svém okolí pomáhá. Nevidět se jako pasivní oběť, ale aktivní tvůrce světa je důležitým předpokladem jakékoli změny nebo úspěšné terapie.
Ale pokud je toto vidění příliš zjednodušující a radikální, propadá se jeho stoupenec paradoxně do ještě větší pasivity. Věří tomu, že štěstí lze přivolat, jako indiáni přivolávali déšť šamanským tancem. Pokouší se o podobné tance: má své mantry, své vizualizace, svá zaklínadla. Má své způsoby myšlení. Bohužel zde končí.
Pozitivní myšlení a vysílaná přání jsou často tím nejméně účinným prostředkem skutečné změny. Pokud nefungují, hledá stoupenec nové mantry, nové vizualizace a nová zaklínadla. Motá se v kruhu, místo aby udělal něco, co ho může změně, po které tolik touží, skutečně přiblížit.

Korekce: Pokud chci změnu, musím něco změnit
Moudrá definice opravdové hlouposti je dělat v životě věci pořád stejně, ale očekávat od toho najednou odlišné výsledky. Pokud chci něco změnit, musím něco změnit. Tečka. Musím zkoušet desítky experimentů a novinek, třeba nelogických, možná zdánlivě nerozumných a naprosto nesouvisejících s mým problémem. Od banálních po zásadní. Jít do práce jinou cestou. Nebo třeba prodat auto a jezdit všude na kole. Změnit práci. Znovu se pustit do studia. Chodit spát o hodinu dříve. Jednou týdně zajít do divadla.
Nechtějme dopředu předvídat všechny možnosti, kterými mohou takové experimenty způsobit kýženou změnu. To nedokážeme. Možných kombinací a účinků jsou miliony. Raději něco zkusme a podívejme se, jestli to nějakou změnu nepřineslo.
Nejlepší recept, jak najít řešení jakéhokoli problému, zní:
1. Zkuste cokoli změnit. Cokoli. Nebo se zkuste vrátit k čemukoli, co fungovalo dříve, a dnes ve vašem životě chybí.
2. Pokud to nefunguje, vraťte se k bodu 1.
Změnu nemůžeme dopředu příliš naplánovat. Musíme něco vyzkoušet, podívat se, co to přineslo, a pokud jsme spokojeni – podržet to a rozšířit. Pokud spokojeni nejsme – vymyslet něco nového.
To ovšem vyžaduje odvahu a ochotu neustále chybovat. Změnu bychom s trochou nadhledu mohli možná definovat jako ochotu chybovat tak dlouho, dokud nepřijdeme na alespoň částečné řešení. A pak chybovat dále, abychom toto řešení vylepšili. Jiná cesta není.

Mýtus č. 6: Musím nalézt smysl svého života
Musím nejprve nalézt smysl života, abych jej mohl žít. To je mýtus velmi podobný hledání cílů, o kterém píšu výše. Říká nám: Smysl života je něco, co na nás čeká připraveno jako kdesi zakopaný poklad. Můžeme k němu dospět pomocí správného přemýšlení, zaklínadla, modlitby či sepsání několika bodů na papír.

Korekce: Smysl se ukazuje, smysl se žije
Pohádky o sudičkách nechme pro děti. Smysl je něco, co se nám neustále odhaluje. Co musíme žít. Co vytváříme naším životem a našimi rozhodnutími. Musíme nejprve žít, abychom odhalili, pro co stojí za to žít. Smysl je rovnováha toho, co zažíváme, vidíme před sebou, ale i za sebou: co můžeme (pře)vyprávět, na co můžeme vzpomínat, co můžeme žít, o čem můžeme snít, k čemu můžeme mířit.
Je to neustálý cyklus našich aktivit, přemýšlení, zkušeností, poučení, rozhodnutí, zklamání a opouštění. Co se zdálo býti smyslem včera, nemusí mít příliš smysl dnes. A je to tak v pořádku. Zrajeme, vyvíjíme se. Jdeme dále. Nikdo nelitujeme, že už nechodíme na základní školu. Přesto vnímáme význam, jaký pro nás měla.
Hodnoty a úkoly, které se nám včera zdály důležité, nám dnes možná připadají banální. Zapomínáme ovšem na to, že to byly právě ony, které nás posunuly k našemu dnešnímu, moudřejšímu zažívání světa. Posunuly nás k tomu, že je dnes vnímáme jako banální.
Na smysl se nečeká. Smysl se žije a odhaluje cestou.

Mýtus č. 7: Svět je nádherné místo pro život. Za vše, co se stane, si můžeme sami
Zdánlivě neškodný, ale pro některé jedince velmi nebezpečný mýtus. Lidé se obvykle pohybují někde mezi dvěma polaritami: Jedním extrémem je za vše vinit okolí a druhé lidi, opačným extrémem je za vše vinit sebe. Sedmý mýtus pop karmy je obzvláště lákavý pro ty, kteří inklinují k tomuto druhému pólu. Říkají si například: Pokud si za vše můžeme sami, můžeme také sami vše dokázat. Záleží jen na nás. Z tohoto typu přemýšlení se může stát velmi nebezpečná hra:
• hra izolovanosti (protože nepotřebuji druhé, vše dokážu sám)
• hra pasivity (protože měnit karmické zákonitosti bude jistojistě věc správné vizualizace v meditaci)
• hra úniku do fantazie a postupného neúspěchu (protože zavírám oči před tím, jaký svět skutečně je; nemohu jej proto chápat ani v něm účinně operovat)

Korekce: Tento svět je nespravedlivý, nepředvídatelný a někdy i krutý. Někdy nezbývá, než se s tím smířit
Opusťme laciné a útěšné představy. Jak by si asi mohlo být dítě zodpovědné za své tyranské rodiče, oběť trestného činu za své přepadení, zaměstnanec vyhozený z práce proto, že se někdo na centrále rozhodl, že se bude šetřit, za toto propuštění…
K reálnému pohledu na život patří i přiznání si, že tento svět je nespravedlivý, nepředvídatelný a někdy i krutý. Nejsme všemocní. Často se musíme spíše smířit než vše změnit. Bohumil Hrabal v úvodu k Pábitelům vtipně citoval lístek z čistírny: Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.
Vzpomínám si na zajímavý dokument o těžkém životě jedné staré paní, která žila v pohraničním území, jež za jejího života patřilo postupně asi pěti různým státům. Kromě toho byla několikrát vyhnána, nucena emigrovat, zažila i mnoho dalších ran osudu. Přesto se zdála s minulostí smířená a moudrá.
Na otázku, co ve svém životě považovala za nejdůležitější, odpověděla: Nejdůležitější bylo rozlišit, kdy je třeba bojovat, a kdy je třeba věci opustit nebo nechat být. A já dodávám: A obojí také umět.
V psychologii to neslyšíme příliš rádi, protože mnozí prodávají mýtus, že lze vše. Vše ale nelze. To ale také automaticky neznamená, že nelze nic. Pochopit to je velkým krokem k životní moudrosti.

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz