Aby se vědělo, co je to vlastně dobro, protože to nevíme

Když se řekne, že je třeba dělat dobro, lidé s tím souhlasí a schvalují to. Ale žel, každý z nich si pod tím představuje něco jiného. Každý má svou vlastní představu toho, co je dobro.

Například drogově závislý člověk vidí jako dobro svoji další dávku. Matka považuje za dobro, aby její dcera šla na právnickou fakultu a nutí ji k tomu, přestože ona má výtvarné nadání a chce jít na uměleckou školu. Dokonce i Hitler si myslel, že dobro pro německý národ spočívá v rozšíření jeho životního prostoru směrem na východ a ve vyhubení méněcenných ras. A takto by se dalo pokračovat donekonečna. Všichni chtějí dobro, ale každý si jej představuje jinak. A to ve většině případů tak, že to ve skutečnosti žádné dobro není.

Na základě těchto skutečností je každému jasné, že existuje pravé, objektivní Dobro, ale zároveň existuje subjektivní, osobní vnímání dobra jednotlivými lidmi. No a ten, kdo chce jít cestou pravého Dobra, musí jít cestou Dobra objektivního a ne cestou dobra subjektivního a osobního.

Problém však je, jak to odlišit a rozpoznat, protože naše vlastní představa o dobru je pro nás mnohem přitažlivější, a proto má tendenci překrývat a zastírat to, co je opravdu objektivně dobré.

V Poselství Grálu se píše: „Co je dobré a co špatné, to cítí každý beze slov až do konečků prstů. Každé hloubání o tom by jen mátlo.“

Jak máme chápat tato slova? Proč vytvářejí dojem, že je to tak jednoduché, když jsme si ukázali, že to vůbec tak jednoduché není?

Ale ono to opravdu tak jednoduché je! Každý člověk CÍTÍ až do konečků prstů, co je dobré a co špatné! CÍTÍ to!

Člověk je bytostí ducha a jeho duch, jeho nejniternější duchovní jádro se projevuje citem. A základní cítění ducha se projevuje svědomím! Naše svědomí je Božím zákonem v nás a skrze naše svědomí je nám ukazováno a dáváno najevo, co je dobré a co špatné. Kdybychom naslouchali tomuto hlasu a jednali vždy a v každé situaci podle něj, jednali bychom v souladu s objektivním Dobrem.

Tato schopnost rozlišení spočívá v citu každého člověka. Každý z nás, i ten nejhorší z lidí, má svědomí! Ozývá se v něm ve chvílích samoty a ticha, a on jasně cítí, že dělá něco špatně, a že by to dělat neměl.

Drogově závislý člověk, toužící po další dávce, jasně cítí, že je to špatné, a že ho to ničí, ale jeho závislost je silnější. Zapudí v sobě hlas svědomí a vezme si další dávku.

Matka, která nutí jít svou dceru na školu, na kterou jít nechce, ve chvílích samoty a ticha cítí, že své dceři ubližuje, ale hlas rozumu překryje její city a ona mu uvěří, že jako právnička bude mnohem lépe materiálně zajištěna.

Dokonce i Hitler ve chvílích samoty cítil a jasně vnímal, že se vydal cestou zla, ale jeho cítění bylo přehlušeno hlasem temna, které ho hnalo do vraždění, a se kterým navázal přímé spojení prostřednictvím okultních praktik.

Znamená to tedy, že hlas citu se ozývá v každém z nás a v každé situaci nám dává najevo, jak máme správně jednat a jak se máme správně zachovat v souladu se skutečným, objektivním Dobrem. Ale okamžitě přicházejí na řadu naše závislosti, naše sklony, naše chyby, naše pohodlnost a zejména hlas našeho rozumu, který nás přesvědčí, jak by to bylo lepší. A my se dáme přesvědčit a popřeme své cítění, čímž ale upřednostníme na začátku zmiňovanou, osobní představu dobra nad Dobro skutečné a objektivní.

Jinými slovy vyjádřeno, podlehneme racionalitě rozumu a jeho přesvědčování, že ví všechno lépe. Na základě toho se vydáme cestou osobního, rozumového, subjektivního, krátkodobého dobra, které se ale vždy nakonec ukáže jako zlo, protože jedině objektivní Dobro, vnímáno prostřednictvím citu a svědomí je opravdu dobro, přinášející do našeho života ovoce a hodnoty skutečného dobra.

Stvořitel, jako ústřední zdroj Dobra, se však postaral o to, aby byl člověk ke konání skutečného dobra usměrňován nejen zevnitř, prostřednictvím svého citu a svědomí, ale také zvenčí, prostřednictvím poznání jeho Vůle, jejíž respektování přináší jednotlivcům i světu skutečné Dobro. Stvořitel nám v Desateru přikázání, v učení Pána Ježíše i v Poselství Grálu ukázal, jak máme žít a myslet, abychom kráčeli cestou skutečného Dobra a pravé Dobro mohlo proudit k nám i k celému světu.

Lidské prokletí rozumové pýchy však rouhavě zasáhlo také v tomto případě, protože život v souladu s Vůlí Stvořitele byl nahrazen racionálním, rozumovým materialismem, bez potřeby rozvíjení hodnot Ducha. A tak i v tomto případě rozum s jeho přesvědčováním vědět všechno lépe znemožnil a znemožňuje člověku kráčet cestou skutečného Dobra, které je totožně s respektováním Vůle Stvořitele.

Pokud tedy od nynějška budete někde a od někoho slyšet o nabádání k dobru a o nezbytnosti jít cestou dobra, budete již vědět, že tuto cestu nám v našem nitru ukazuje naše cítění a svědomí. A zároveň nám ji ukazuje poznání Vůle Stvořitele, zakotveno v Desateru přikázání, v učení Krista a v Poselství Grálu.

Jen toto je cesta ke skutečnému Dobru, zatímco všechno ostatní mimo to je dobro jen zdánlivé, klamavé, osobní a subjektivní. Je to něco, co se jako dobro jen tváří, ale ve skutečnosti je to skryté zlo. A náš svět, plný zla, ale zároveň plný lidí, kteří jsou přesvědčeni, že konají dobro, je toho očividným důkazem.