Ačkoli svoje děti zatím nemá, před kamerou si mateřství užívá víc než dost. Jako mámu dvou dětí v tíživé situaci, která má na cestě třetí a snaží se pro něj najít náhradní rodiče, ji můžeme vídat v se

Přímá adopce, která je námětem seriálu Děcko, vyvolává řadu etických otázek. Jaké byly vaše první pocity ze scénáře?
Nejprve mi dali přečíst asi jen tři díly, víc jich v tu dobu nebylo ve finální podobě. Pár scén jsem znala z castingu, a tak jsem byla zpočátku rozpačitá. Vzala jsem to tak, že jde o kontroverzní hrdinku a že budu muset fandit někomu, s kým úplně nesouhlasím. Ale takových seriálů je víc.

Takže proč ne? Jenže s každým dalším dílem jsem ji víc a víc chápala. Scenáristky i režiséři mi vysvětlili, že ona tam chce být hlavně pro svoje dvě děti. Chce se usadit, ustálit. S dalším miminem bez otce by to už nešlo. Potřebuje si taky na sebe vydělat, takže v první řadě ji k adopci vede její finanční situace.

Žijeme v jednadvacátém století. Vzdát se dítěte kvůli finanční situaci je smutné. Souhlasíte?
Ano, chudoba a bohatství, pořád to není fér. Asi nikdy ani nebude. Ani mateřství vlastně není fér. Někomu se nepovede otěhotnět, i když se o to snaží, někdo otěhotní a ani o tom neví. Umění není fér - někdo získá velkou roli, jiný ne. Celý život není fér, s tím se musíme smířit. Plánujeme věci, ale život staví překážky, které musíme zvládnout. Nakonec nás to posílí. Předtím máme pocit, že jsme to nečekali a že na to nejsme dostatečně silní. Vždy se najde řešení, což je nadějí v seriálu i v životě. Najde se pomoc a je třeba si o ni říct. Není ostuda, ale vítězství přiznat, že něco nezvládám.

Vaše hrdinka měla dost síly na to, aby odešla od toxického partnera. Rozumíte jí?
Ano, i když peníze on má. Neukazuje se tu vztah, kde jsou modřiny a padají facky, a přesto je žena psychicky týraná. Rozhodne se, že v takovém prostředí nechce se svými dětmi žít. Je náročné rozpoznat hranici, kdy jde ze strany partnera jen o kritiku a kdy o ošklivé ponižování. Klára je často ztracená a zmatená, ale v tomhle má jasno.

Jak se vám v té toxicitě hrálo s Vladimírem Polívkou?
On se mi pořád omlouval. Bylo mu nepříjemné se ke mně tak chovat, ale tak to bylo napsané. A on to skvěle zahrál. Bylo pár momentů, kdy mě fyzicky chytl, a on sílu má. Nezažila jsem, že by mě někdo ve vztahu fyzicky napadl, šel z toho na mě mráz. Vladimír byl skvělý, na všem jsme se dokázali domluvit.

Odešla jsem studovat klavír. Od šestnácti jsem jezdila domů jen na víkendy
Adam, kterého hraje, je dotčený a uražený. Možná by časem změkl, našel by si novou ženu, ale je ve fázi, kdy se cítí ponížen, že ho Klára opustila, ačkoli on je zabezpečen a ona ne. Soudí se o společné dítě, což je pomsta. Sice má syna rád, ale neuvědomuje si, jak mu tím ubližuje. Chápu ho, je na cestě a časem by možná zjemnil.

Zato ten druhý tatínek je jemný až moc.
To je typ chlapa, co se zasekl v pubertě. Ačkoli je dospělý a má skoro dospělou dceru.

Podívala jste se do světa matek samoživitelek. Co jste si z něj odnesla?
Jsou to hrdinky! I když třeba mají bývalé partnery, co si na víkendy děti berou a občas pomáhají, v běžných dnech jsou s nimi pořád samy. To je velmi těžké. Klára má dceru, co často hlídá mladšího syna, což ale není správné. Nemá být chůvou svého bráchy, ale život to tak přinesl. Uvědomila jsem si, že matky samoživitelky jsou opravdu odvážné. Je jich hodně. Jsou to hrdinky, o nichž se málo ví.

Vztah s dcerou má vaše hrdinka blízký, kamarádský. Jak jste to s maminkou měla vy?
Mám oba rodiče, kteří jsou stále spolu. Oba celý život hodně pracovali. Měli jsme babičku, která nás často hlídala. Rodiče vždy dodrželi, co slíbili. Řekli nám třeba, že sice odjíždějí, ale v jedenáct večer se vrátí a ráno se uvidíme. A bylo to tak.

Máma mi říkala, že měla trauma z dětství, kdy ve čtyřech letech chytla infekci a musela do nemocnice. Rodiče jí řekli, že si jen popovídají s doktorkou a pak se vrátí. Vrátili se za tři dny. Později si řekla, že to nikdy svým dětem neudělá. Často nás hlídala babička, ale rodiče nám nikdy nelhali. Jen to nebyli rodiče s pracovní dobou od osmi do čtyř.

Tatínek působil jako politik a maminka jako novinářka, že?
Když jsem byla malá, táta byl taky novinář. Pamatuji si věčné ťukání psacího stroje, protože ještě nebyly počítače. Máma se později divila, kde brali tu sílu pracovat do noci, aby se nám mohli přes den věnovat.

Cítila jsem, že mě tady mají rádi. Oceňují, že se snažím. Neodmítají mě kvůli původu
Vztah matky a dcery nebývá vždy jednoduchý. Jaký ho máte vy?
Komplikovaný. Máma nám otevřeně řekla, což mě v první chvíli trochu zarazilo, ale je upřímná a cením si toho, že měla oba porody těžké. Už po prvním roce doma utíkala do práce. Mateřská dovolená jí nedělala dobře. Být jen mámou jí nevyhovovalo. Její maminka zemřela, když mi byl rok. Jako babička fungovala maminka mého táty, která vlastně ani nebyla jeho maminka, ale teta. Maminka mu zemřela brzo. Naše babička vlastní děti neměla, ale vychovala tři. Děti milovala a velmi se nám věnovala. Mám dvě sestřenky, se kterými jsme vyrostly společně.

Každé léto jsme k ní jezdili a říkali tomu „mami-ovi“, což znamená „babi-školka“. Ano, mám kámošky, co s nimi máma byla tři roky doma, a možná mají bližší vztah. Ale naše máma to cítila takhle a já jsem ji díky tomu měla mentálně zdravou. Kdyby s námi byla doma tři roky, trpěla by.

Máte starší sestru Kingu. Je básnířkou, je to tak?
Dělá toho mnoho, protože má na mnoho věcí talent. Momentálně učí pole dance, což je akrobatický tanec u tyče. Pracuje ve slovenské televizi v maďarském vysílání stejně jako moje máma. Momentálně nepíše, protože dnes se lidé vyjadřují ke všemu a ona nechce číst komentáře na internetu.

Máte k sobě blízko?
Čím dál tím blíž. Když byla malá, dost mě odmítala. Je starší o tři roky, první dcera, princezna. Často jsem cítila, že jí vadím. Naše kamarádství vzniklo až v dospělosti, ačkoli v dětství jsem ji potřebovala víc, než tam byla. Měla jsem k ní respekt. Když se jí něco nelíbilo, tvrdě to řekla nebo mi dala co proto. Když jsme se ale nepohádaly a hrály si, byla s ní děsná sranda.

Maďarština je tvrdší, mám v ní hlubší hlas. V češtině přemýšlím, jak skloňovat
Máme podobný smysl pro humor. Ideální vztah jsme neměly, byla mezi námi často tenze, hlavně z její strany. Jsem druhorozené dítě, odmala velmi přizpůsobivá. Přišla jsem do prostředí, kde se svět netočil kolem mě. Myslím, že to člověka ovlivní. Nedávno jsem zase četla, že muži, kteří mají ségru, jsou k ženám empatičtější.

Má váš muž sestru?
Má a mají od dětství úžasný vztah. Takže na tom možná něco je.

Kdy jste se naučila prosazovat?
Na střední škole. Odešla jsem studovat klavír na konzervatoř. Byla možnost jít na intr a máma řekla: ,Zkus to, studentský život je skvělý.‘ Od šestnácti jsem jezdila domů jen na víkendy. Byla jsem nucena hlídat si peníze i rozvrh. Škola nebyla od osmi do dvou, ale bylo to jako na vysoké, přednášky a mezi nimi volno. V něm se muselo cvičit na klavír.

Čas jsem si musela zorganizovat sama. Nutilo mě to být dospělá. Máma mě pak viděla něco telefonicky zařizovat a divila se, že vůbec neví, kdy jsem se takhle osamostatnila. Škola a internát mi pomohly postavit se sama za sebe a říct, co chci a co ne.

Vaši vrstevníci v tom věku chodili na večírky. Nechybělo vám to?
Stihla jsem všechno. I párty, nespat a pak jít do školy. Když to nezkusíte, přijde to na vás později.

Chystala jste se na dráhu klavíristky?
Úplně ne. Chtěla jsem možná být jazzová klavíristka, a tak jsem měla ambice jít na Lisztovu akademii do Budapešti, tam je jazzová fakulta. Učila jsem se ale klasickou vážnou hudbu, a proto jsem neměla moc šancí se tam dostat. Zjistila jsem, že jsem vždy ráda recitovala, tančila, zpívala a v našem ročníku byli i herci. S těmi jsem nejvíc kamarádila. Pokračovala jsem tedy po maturitě na herectví. Kdyby mě nepřijali, šla bych na pedagogické minimum a možná bych učila klavír. Ale vzali mě napoprvé.

Trvalo dlouho, než jste si řekla, že jste se rozhodla dobře?
Už ve druhém ročníku jsem věděla, že mě to baví. V prvním jsem nasávala strašně moc věcí. Třeba silné emoce, učili nás dostat se do těžkých scén. Od druhého ročníku jsem i hrála. Vyhrála jsem konkurz na role ve filmu Dům a v představení Herodes a Herodias v Národním divadle v Bratislavě. Tam jsem si zkusila profi herectví a zjistila jsem, že se sice musím ještě hodně naučit, ale že mě to fakt baví.

Za roli ve filmu Dům jste získala prestižní ocenění Slnko v sieti. Jazykově jste vybavená i pro maďarský prostor. Jak to, že jste přibyla k nám do Čech?
Film Fair play byl v česko-slovensko-německé koprodukci a scenáristka Andrea Sedláčková kvůli němu přijela na casting i na Slovensko. Tam si mě vybrala. Tehdy mě ještě úžasně předabovala Berenika Kohoutová. Od té doby mě ale v českých agenturách registrovali. Byla jsem za tu roli nominovaná na Českého lva a novináři se mě začali ptát, jestli se stěhuji do Prahy. Tehdy mi to přišlo jako nonsens.

Když mi brečet nejde, zahraju to jinak. Třeba s cynismem, než aby to bylo falešné
Kdy to přestal být nesmysl?
Když jsem se při práci na jednom krátkém filmu seznámila se svým nynějším mužem Miloslavem Pecháčkem, kameramanem a hercem. Je to asi čtyři roky zpátky. Pár let předtím už jsem přemýšlela, že sem často jezdím a pracuju tady. Cítila jsem, že mě tady mají rádi. Že respektují a oceňují, že se snažím. Neodmítají mě jen kvůli mému původu.

Měla jsem za sebou roli v seriálu Bohéma, kde jsem hrála pražskou Němku, tam přízvuk být mohl. Dostala jsem jazykovou koučku a poprvé mi nechali můj hlas. Říkala jsem si, že je to vždy svátek, když jedu točit do Čech. Proč ten svátek nemít pořád? Pamatuji si, že jsem měla nabídku na Slovensku i tady a řekla jsem si, že to vezmu tady, abychom si s mužem byli blíž. A že spolu zkusíme bydlet. Tak jsem to zkusila. A je mi tady dobře.

Před dvěma lety jste se vzali. Psalo se že tajně. Je to tak?
Ale to vůbec nebylo tajné, jen jsme to nedávali na internet. Normální svatba, sto hostů, žádný tajný výlet někam na ostrov.

Váhala jste nad změnou jména?
Ano. Pracuji i v Maďarsku, takže jsem potřebovala zjistit, zda tam moje nové příjmení dokážou napsat. Na jaře teď vyjde výpravný historický seriál Hunyadi, kde účinkuji. S mým jménem problém neměli. Napsali ho dobře. Přijde mi to fajn, protože bych se svým mužem chtěla mít děti a ráda bych se jmenovala jako ony.

Mám dvojitou, maďarsko-slovenskou identitu, jsem Maďarka ze Slovenska a věčně jsem musela vysvětlovat, kde žiju nebo jak mluvím. Kdybych si nechala herecké jméno Bárdos a oficiálně byla Pecháček, zase by to bylo něco, co bych musela vysvětlovat. Tomu jsem se chtěla vyhnout. Navíc žijeme v době internetu, a pokud zadáte do vyhledávače moje jméno, vyskočí i to dívčí. Nezmizelo.

Je pravda, že jste v každém jazyce někdo trochu jiný?
Ano, třeba maďarština je tvrdší a já v ní mám hlubší hlas. V češtině přemýšlím, jak skloňovat a jestli jsem to řekla dobře, takže se mi hlas položí více nahoru. V maďarštině často cítím svoji mámu, která je ráznější. Jsem tam temperamentnější. Nevím, jestli i vyzařuju jinak, ale v maďarštině hraju role buď negativní, nebo tajemné. Křehkou ženu, jako je třeba Klára, jsem v ní ještě nehrála.

Jako Klára jste procházela mnoha emočně silnými situacemi. Vaše slzy byly pravé, je to pravda?
Moje slzy jsou vždy pravé. Poznám, když je slza umělá. Když někdo hodně brečí, nekape mu jen slza, ale má červený nos a celý zestárne. Když je jen dojatý, může tvář zůstat hezká, ale já, když opravdu brečím, u toho moc hezká nejsem. Když mi brečet nejde, zahraju to jinak. Třeba s cynismem, než aby to bylo falešné. A v Děcku byly situace, kdy nešlo nebrečet. Jako Klára jsem často cítila bezmoc a k ní slzy patří.

Jak jste se s Klárou rozloučila?
Byla jsem emočně úplně vyšťavená a musela jsem jít hned točit další dva filmy, které jsem měla nasmlouvané dřív. To bylo náročné. Odjela jsem na dovolenou, tam koukala do moře, abych nabrala sílu. Čekalo mě něco docela jiného. Ale maminku hraju i ve filmu Tichá pošta. Je to rodinný film, hlavní roli tam mají děti. Od 27. února je v českých kinech a je natočen v česko-slovenské koprodukci, takže se chystám na Slovensko namluvit samu sebe do slovenštiny.

Hrajete často maminky. Třeba maminkou brzy budete i ve skutečnosti?
Na to se moc těším.

Lucie Jandová Novinky.cz