Advent je čas naděje a trpělivosti, zároveň odhaluje náš charakter

Stojíme nyní na prahu nového církevního roku, zahajujeme dobu adventní. Advent má ale ještě mnohem hlubší smysl, než je pouze příprava na slavnost Ježíšova narození.

Neznáme přesné datum, kdy se narodil Ježíš, mohlo to být pětadvacátého prosince stejně jako 4. dubna nebo 15. července, kterýkoli den v roce. Celá tři první staletí křesťané Ježíšovo narození neslavili; soustředili se na klíčové poselství evangelia: na tajemství Velikonoc. Fakt, že od 4. století křesťané slaví Ježíšovo narození v blízkosti zimního slunovratu, je dán historickými a politickými okolnostmi.

Císař Konstantin, který dal křesťanům svobodu a choval se pak jako hlava církve, ač se dal pokřtít až na konci života, dal prastarému svátku zimního slunovratu politický obsah: zavedl svátek Adventus Divi (příchod božského) jako výroční oslavu svého nastoupení na císařský trůn.

Tehdejší křesťané v tom právem viděli rouhání, a tak jemu navzdory začali v téže době slavit Adventus Domini (příchod Páně), tedy advent a Vánoce. Vánoce jsou tedy jakýsi politicko-náboženský truc-podnik raného křesťanství.

Tajemství vtělení
Nicméně liturgie, teologie a spiritualita adventu a Vánoc se dále rozvíjela a poskytuje velice bohatou látku k meditaci. Nemusíme zůstat u folklóru, a už vůbec ne u komerčního pojetí Vánoc jako svátků nákupů a plného břicha. V symbolech adventu (adventním věnci a rorátních zpěvech) a v lidové vánoční poesii je mnoho krásy, ale možná neoslovují každého a není nutné zůstat jen na této rovině.

Křesťané neslaví Vánoce především jako výročí narození historické osobnosti Ježíše z Nazareta (jako slaví některá náboženství legendami opředené narození svých zakladatelů). Teologický smysl Vánoc je připomínka jednoho ze dvou klíčových tajemství křesťanství, a sice tajemství Vtělení.

Obě centrální zvěsti naší víry, Vtělení a Vykoupení, se slaví v noci – Vá-noce i Veliko-noce. Noc je čas pro tajemství. Aby člověk porozuměl jejich poselství, musí vstoupit do noční hloubky tajemství, pocítit tajemnou závrať, jako když se díváme na bezednou noční oblohu plnou hvězd.

V adventu slavíme Boha Bible, který se liší od statického neproměnného boha řecké metafyziky. Bůh Bible vstupuje do dějin a mluví k nám především skrze dějinné události.

Srdcem dějin spásy je „událost Krista“, zahrnující Ježíšovu osobu, učení, život, smrt a vzkříšení. Jeho vstup do dějin evangelium popisuje slovy „Slovo se stalo tělem a usídlilo se mezi námi.“ Křesťané od nepaměti čtou texty starozákonních proroků – zejména proroka Izajáše – jako přípravu na narození mesiáše, kterého naše víra rozeznává a přijímá v osobě Ježíše Nazaretského. Prorok Izajáš, prorok Jan Křtitel (stojící na pomezí mezi Starým a Novým zákonem, první a druhou smlouvou) a Ježíšova matka Maria jsou symboly adventního očekávání Krista.

Už ano a ještě ne
Advent ukazuje něco podstatného z charakteru naší víry – ono napětí mezi „už ano“ a „ještě ne“. Církev je už v dějinách a nese v sobě poklad evangelia, svátostí a svědectví svatých. Tím je svatá. Ale zároveň víme, že jí do plnosti svatosti ještě mnoho a mnoho schází. Bohužel právě v naší době jsme zakusili zvláště bolestně, že církev vleče s sebou z dávné i nedávné minulosti také hřích. Mnoho nám schází do toho, aby církev plně byla tím, k čemu je povolána a zasvěcena, aby byla opravdu jedna, svatá, všeobecná a apoštolská.

Nyní je teprve na cestě, je společenstvím poutníků a ta cesta není jen jednosměrný pokrok, jsou na ní i temné noci krize a bloudění. V plnosti bude církev jedna, svatá, plně katolická (to znamená všeobecná) až na konci dějin, v Boží náruči. My uprostřed dějin bolestně zakoušíme ono napětí mezi „už ano“ (které například pocítíme, když se v církvi setkáváme s opravdovými křesťany, těmi nenápadnými světci všedního dne) a mezi „ještě ne“, když vidíme, jak jsme daleko od cíle, jak na cestě následování Krista selháváme.

Také liturgie a svátosti nesou v sobě tento paradox: ano, v nich už teď reálně vstupuje Kristus do našich životů. Ale zároveň nám ukazují, že jsou jen znamením, jakýmsi „aperitivem zaslíbené hostiny v Božím království“, jak to často říkám o eucharistii. Při mši, při slavení eucharistie říkáme: „na Tvůj příchod čekáme“.

Nezaměnit symbol za podstatu
Ke slavení svátostí patří také tato adventní otevřenost vůči onomu poslednímu naplnění, které teprve očekáváme. Kdybychom všechny tyto svaté věci, které však mají podobu znamení, symbolu – tyto důležité „předposlední věci“ – považovali už za ty poslední, kdybychom si pletli si symbol s tím, co symbolizuje, k čemu teprve poukazuje, dopouštěli bychom se hereze fundamentalismu, modloslužby.

Také naše víra musí zde na zemi vytrvat v onom napětí mezi „už ano“ a „ještě ne“. Víra je úžasným darem Božím. Ale nemůže nám ještě poskytnout plnou jistotu evidence, zřejmosti, odstraňující každé tázání, hledání, ano i kritickou pochybnost. Zde, v našem životě na zemi a v čase, vidíme, jak učí apoštol Pavel: jen jako v zrcadle, v hádance, v náznaku – plnou jistotu budeme mít až tehdy, až za obzorem času uvidíme Boha tváří v tvář.

Upocené racionální dokazování věcí, které zůstávají tajemstvím víry, jak se o to snažily apologetické brožurky laciné zbožnosti, dělalo z víry ideologii, tedy opak víry. Ta je však zároveň darem a zároveň odvážným krokem naděje, ctností důvěry.

V jedné své starší knize – česky vyšla pod názvem Vzdáleným nablízku, ale v mnoha jiných jazycích s lepším titulem Trpělivost s Bohem – píšu o tom, že snad každý člověk, pro kterého je víra cesta a život (nikoliv jen nějaká ideologie, soubor dogmat), zakusí také krize víry, temné noci, kdy se Bůh zdá mlčící, skrytý, nepřítomný, nepochopitelný.

Vytrvat trpělivě v Boží skrytosti
Ateisté jsou s touto nepřítomností Boží brzy hotovi: žádný Bůh není, Bůh zemřel anebo nikdy neexistoval. Tradicionalisté také nemají odvahu setrvat v tajemství Boží skrytosti, jen stále dokola opakují katechismové poučky. Někteří emocionální věřící překřikují Boží mlčení rozjuchaným „hip, hurá aleluja“. To všechno se mi zdá být povrchní zkratkovitou reakcí.

Dospělá, zralá víra dokáže vytrvat tváří v tvář Boží skrytosti v trpělivosti. A ta trpělivost má trojí podobu: je to naděje, víra a láska. Naděje, víra i láska – chápeme-li je jako hlavní křesťanské ctnosti, „božské ctnosti“ - nutně obsahují trpělivost.

Čím jsem starší, tím víc si mezi ctnostmi vedle statečnosti a moudrosti vážím trpělivosti.

Přátelé, přijměme čas adventního očekávání jako cvičení ve ctnosti trpělivosti. Budeme ji ještě moc potřebovat.

Tomáš Halík PROBOHA