Pohled do našich tváří. Kdy dochází ke zlomu k uštvanosti a nevůli?

O letošních Dušičkách jsem se na Olšanských hřbitovech, kam chodím pravidelně na procházku, nějak bedlivěji díval do tváří spoluobčanů, kteří tam přicházeli na návštěvu k hrobům svých předků a blízkých. Vypadali dost neradostně, často šlo o lidi starší, ba už i hrobu blízké. Stáří je strastné, řekl před dávnými lety Buddha. Přimělo mě to pozorněji se dívat do obličejů také u lidí všech věkových kategorií na tramvajových zastávkách hlavního města. Pravda, ani tam není průřez všemi vrstvami populace úplně rovnoměrný, ale je přece jenom mnohem širší.

Souvztažnost mezi lidskou tváří a duševním životem jednotlivce reflektuje mnoho lidových úsloví („Oko – do duše okno“) i učených vhledů, řekněme Levinasových setkání s Tváří druhého či Portmannovy koncepce vzhledu živých organismů včetně člověka jako „zvnějšňování jejich niternosti“. Převažující emoce a duševní procesy po letech vrývají do našich obličejů nesmazatelné stopy, čím jsme starší, tím výraznější. Překvapilo mne, kolika z našich bližních vyzařuje z tváří pocit bezmoci, frustrace, obavy a jakési nemocnosti (pomysleme na tu etymologii v češtině: ne-moc). Staré čínské úsloví praví, že nemoc začíná v duši. Básník Někrasov vydal roku 1863 poemu Komu na Rusi žiť chorošo (volně přeloženo: Žije se vůbec někomu v Rusku dobře?). Netýká se to jen tehdejší Rusi – svá pekla si podnes přihříváme navzájem a ze značné části také sobě sami.

Proč vlastně většina našich krajanů nezáří štěstím, když „objektivně“ se máme nejlépe co kdy? Vždyť jídla máme dostatek, ba s ohledem na konzumaci většinou přebytek, žijeme v průměru déle, než kdykoli v minulosti, máme i historicky nejpohodlnější bydlení a fyzicky nejméně namáhavou práci (trochu už jsme zapomněli, že se řada chudých v minulosti v podstatě udřela).

Někdejší postřeh našeho Emanuela Rádla, že přichází čas „všeobecného šlechtictví“, je pravda jen z poloviny. Zajisté každý z nás má dnes to, co bývalo normou jen na zámku: víc pěkně zařízených a příjemně vytopených pokojů, bohatý výběr potravy včetně masa a cizokrajného ovoce, každý den čisté prádlo, cesty za zábavou a odpočinkem, mnohdy do dalekých zemí. Je ovšem dobře vědět, že stejně nastala i doba „všeobecného nevolnictví“: nikdy nekončící práce, služba nějakému celku, který málokdo z účastníků vlastně nahlíží a opravdu miluje, vydanost napospas silám, které není možno vlastním přičiněním ovlivnit, jalové a hloupé zábavy po tom všem.

„Promakaný“ státně administrativní systém nás sice mnohostranně zajišťuje a hlídá, ale vede také k svázání, nehybnosti a pocitu, že „nic nejde“, pokud si zrovna nepřejeme vyhledat a zaslat nějaký produkt na internetu. Medicínsko-průmyslový komplex nám sice stárnutí prodlouží až, řekněme, do pětaosmdesáti, ale mládí a zdraví nám samozřejmě vrátit nemůže. Všeobecné předstírání, jak jsou všichni workoholicky zavaleni prací a potom se těší na „aktivní stáří“, nemůže zakrýt fakt, že něco jako celkový smysl se z našich životů i společnosti jako celku vytrácí a v podstatě už vytratilo. Společnost, která je přesvědčena, že svět jako celek smysl nemá a vše je výsledkem „slepých náhod“, těžko stvoří něco, co by jej opravdu mělo. Pak už zbývají jen obavy o sebe a uzavření se do soukromého simulačního boxu s doufáním, že smrt přijde pokud možno co nejpozději. Je sice pravda, že zmizení „velkých vyprávění“ typu konečného vítězství světové proletářské revoluce či nordického nadčlověka je pro svět požehnáním, ale do jakých slepých uliček, byť nekrvavých, jsme se to dostali teď?

Jeden z mých přátel říká, že nejen že je na světě peněz příliš, nikoli málo, jak většina lidí soudí, ale i že informační přežírání je mnohem horší toho kalorického. Sice můžeme ve vteřině vědět, jaká teplota je právě v Bagdádu a zda tam prší, nebo neprší (většinou neprší), ovšem o tom, co se vlastně přesně děje na ukrajinské frontě, získáme tak maximálně mlhavě protichůdnou tříšť. Poté, co světovými médii kdysi proběhla zpráva, že Írán postihlo těžké zemětřesení s centrem v Mešhedu, a já tam byl a na místě nespadl ani kozí chlívek (jak takový fenomén vlastně vzniká?), jsem naznal, že jediný zcela spolehlivý způsob získávání informací je prohlédnout si něco sám zblízka. To je trochu smutné zjištění...

Budeme se zas ptát na novinky cizích kupců putujících krajem? Média se specializují na rozrušující a tragické zprávy budící neustále dojem, že něco nám drahého či životně důležitého je vážně ohroženo. To ono sice je, ale jiným způsobem než z mediální krajiny vycházející zdání, že poslední bitva už zase vzplála. Spousta životně důležitých aspektů našeho světa, třeba problém obnovy populace, se dlouhodobě přechází mlčením – když si netroufneme na tygra, vychytáme aspoň bedlivě všechny plže. Vidíme tohle třeba v našich tvářích?

Bylo velmi zajímavé si v jedněch moravských lázních prohlédnout fotografii výletu chlapecké školy na Radhošť asi z roku 1900, věk žáků byl zhruba třináct let. Hoši měli většinou tváře malých dospělých, kteří vědí o životě své, někdy i drsné, ba zlé. Tváře jejich dnešních souvěkovců jsou pozoruhodně dětské a často jakoby prázdné, v jižních Čechách by se řeklo „jako z máslíčka“. To mi bylo v náznacích patrné u tamních mladých už po mé emigraci do Vídně. Položil jsem si otázku, kdy vlastně v našich tvářích dochází k onomu zlomu k uštvanosti a nevůli, který většinu bližních potká – tak někdy kolem čtyřicítky či padesátky. Už dnes je poměrně dobře možné poznat podle dálkové biometriky mimiky obličeje člověka v davu jeho emoční vyladění. Monitoruje to někdo? Veřejně? Tajně? A klade si otázku, proč tomu tak je?

Stanislav Komárek Echo24