Babičky jsou proti piercingům, ale náušnice pro kojence považují za nutnost

Náušnice nosí čím dál méně malých dívek. Rodiče chtějí, aby si o tom rozhodly samy.

Článek
Rozmohla se nám tu nová „móda“. Mnozí rodiče nechtějí nechat svým malým dětem propichovat uši, aby mohly nosit náušnice. Argumentují slovními spojeními jako „tělesná autonomie“, nebo tím, že nechtějí svým dětem způsobovat v raném věku zbytečnou bolest, případně hovoří o tom, že by si děti měly vybrat samy, zda šperk, který vyžaduje tělesný zásah s trvalým dopadem, vůbec chtějí nosit.

To je ta moderní výchova
Pro starší generaci je taková změna myšlení nepochopitelná. V minulosti byly dětské náušničky známkou pečlivé péče o dítě a vlastně i toho, že vše probíhá tak, jak má. Náušničky jsou navíc významným symbolem ženskosti. Ti, kdo v této praxi vyrůstali a stala se pro ně normou, věří, že každá dívka má mít svůj vzhled „doladěný“ už v nejútlejším věku. Ještě dnes jsem občas svědkem situace, kdy se starší žena ptá matky malého dítěte na hřišti, zda jde o dívku či chlapce. Na odpověď, že je to samozřejmě dívka, protože má na sobě dívčí oblečení, pak často přichází nevěřící a možná i vyčítává otázka „A kde má náušničky?“

Snahu chránit dítěte před zbytečnou bolestí má starší generace někdy tendenci hodnotit jako nežádoucí způsob výchovy, který jen produkuje další „sněhové vločky“ a pojem respekt k tělesné autonomii neznají. Znají však termín respektující výchova, kterou mylně zaměňují za výchovu „volnou“ nebo ještě častěji „americkou“. A tu si vnímají jako velmi problematickou.

Je to paradoxní ve chvíli, kdy si uvědomíme, že i v případě náušnic jde vlastně o piercing. Tedy způsob zdobení, které mnoho lidí považuje za problematický. Někdo ho tak vnímá z důvodů hygienických nebo zdravotních, ale častěji piercing chápou jako jisté rebelství vůči autoritám. Hrají v tom roli konzervativní kulturní normy, ve kterých předchozí generace vyrostly.

Jediný přijatelný a žádoucí druh piercingu je propichování uší a jako problematický ho nevnímají ani u nejmenších dětí. Zjevně tedy záleží především na tom, v jakém kulturním kontextu konkrétní druh piercingu vnímáme.

Děti bolest necítí
Dětem byly dříve uši propichovány už krátce po narození, někdy prý dokonce ještě v porodnici. Obecně se věřilo, že čím je dítě mladší, tím rychleji se rány zahojí. Navíc prý bylo snazší udržet dětské ouško v čistotě a nehrozila tak infekce, jako v době, kdy už je dítě pohyblivější.

Panovala také představa, že malé děti nevnímají bolest tak silně jako starší děti nebo dospělí. Mnozí lidé si navíc mysleli, že když si dítě neuvědomí, co se děje, na bolest rychle zapomene. Bohužel, tato domněnka vycházela z tehdejších omezených znalostí o neurologickém vývoji dětí. Některé lékařské úkony proto byly prováděny bez znecitlivění. Až později se ukázalo, že děti, včetně novorozenců, vnímají bolest stejně intenzivně jako dospělí. Kupříkladu ve stomatologii se u nás anestezii u dětí začala používat jen v motolské nemocnici, a to až po roce 1970. Důvodem ale byl i fakt, že celková anestezie je pro děti do šesti lety rizikovější. Nicméně autorka tohoto textu prodělala v roce 1985 na tomto oddělení velkou poúrazovou operaci v dutině ústní jen v lokální anestezii, která jí dostatečnou úlevu od bolesti nepřinesla a zmíněný chirurgický zákrok byl pro ni velkým utrpením. Dnes by lékaři nepochybně přistoupili k anestezii celkové.

Moje tělo je moje
Důvodem, proč dnes rodiče častěji nechávají své dcerky, aby si o úpravě svého těla rozhodly samy, je už zmíněný respekt k tělesné autonomii. Věří, že tak učí dítě, jak si nastavit osobní hranice a jak je sdělovat ostatním. Dítě se tak učí, že má právo říct „ne“, pokud se z nějakého důvodu cítí nekomfortně. To je důležité pro prevenci zneužívání, protože děti, které vědí, jak si bránit své tělo a vyjádřit, co jim není příjemné, mají větší šanci na ochranu před ním. Když dítě navíc zažívá, že druzí respektují jeho tělesné hranice a přání, učí se respektovat také je. To je nezbytní pro to, aby umělo pěstovat zdravé mezilidské vztahy, kde si váží nejen vlastních práv, ale i práv ostatních.

Se svým postojem mohou současní rodiče narážet u prarodičů dítěte i z jiných důvodů. Náušnice dříve byly i určitým znakem identity a statusu rodiny. V mnoha rodinách předávaly jako symbolický dar z generace na generaci a jejich odmítnutí mohou někteří lidé vnímat jako urážku. Dříve se také věřilo, že mají určitý ochranný efekt pro zdraví a bezpečnost dítěte a je možné, že v některých lidech toto přesvědčení částečně přetrvává dodnes. Mohou to tedy vnímat jako přerušení jisté tradice, které může přinést něco zlého.

Jiní lidé dnes mají dokonce obavy, že taková malá dívka nebude v budoucnu dostatečně žensky jemná, což by mohlo mít vliv na její budoucí identitu nebo sexuální orientaci. Podobně jako se obávají, že dítě nebude dostatečně „dívčí“ nebo „chlapecké“, pokud si nebude hrát s „těmi správnými“ hračkami.

Doba se ale mění a s ní i naše estetická měřítka a způsob, jakým přemýšlíme o rozhodnutích, která mohou mít dopad na druhé a zejména děti. Pochopit způsob přemýšlení toho druhého může být někdy těžké. Jeho nezbytnou podmínkou je ale ochota, na jedné straně vysvětlovat a na druhé dozvědět se o důvodech či obavách toho druhého více. Bez něj můžeme snadno propadnout dojmu, že „svět není v pořádku“ a iluzi o tom, že naše pravda je ta jediná správná.

Pavla Čechová Seznam médium