Báječný nový svět

Když se svět ještě nepřibližoval ke slepé koleji, vyprávěl Jacques Bergier v knize Jitro kouzelníků jak navštívil v Manosque svého přítele. Ten se mu svěřil s drobnou historkou, kterou zažil, když se procházel ulicemi městečka. Uviděl kapitána četnictva a faráře, jak před kostelem hrají hru s obroučkami. Kapitán držel tyč a farář se pokoušel na ni z několika metrů nahodit kroužky. Po chvíli si role vyměnili. „Pokud budou faráři a kapitáni četnictva, kteří si hrají na chytání kroužků, bude na zemi místo pro štěstí a bude nám tu dobře,“ dodal Bergierův přítel.

Svět se posunul dál a kapitáni četnictva a faráři už hru s obroučkami nehrají. A nám není příliš dobře, ačkoliv nám kapitáni, nikoliv četnictva, ale světa, mnohdy tvrdí opak.
Ve starém světě uprchlík před válkou či politickým systémem byl vděčný za pomoc. V báječném novém světě davy migrantů vděkem neplýtvají. Eufemisticky řečeno.

Všechno je naruby.
Islám, plný zaostalých předsudků, náboženské nenávisti a kultu smrti, je vyhlášen za náboženství míru. A na rozdíl od jiných náboženství se těší absolutní morální a právní ochraně. Zatím, co kritika křesťanství je vnímána jako výraz pokrokovosti, sebemenší výhrady vůči islámu, byť oprávněné a pravdivé, jsou označeny za „projev nenávisti“. Nebo za rasismus. I taková hloupost je v dnešní době možná. (Islám není etnikum, jeho odsuzování tudíž nemůže být rasismus.)
Gayové, lesby a transsexuálové se stali nejposvátnější skupinou na zemi. Zpochybňovat některé jejich záměry, nebo činy (duhové pochody plné nevkusu), může mít dalekosáhlé společenské následky. Nyní je navíc v rámci báječného nového světa snaha vytvářet atmosféru dobra a pochopení také pro pedofily. Jedna pokroková slečna na toto téma zcela vážně filosofovala. Vzniká nové preferované odvětví nazývané multikulturní výchova. To je kapitola sama o sobě.
„Není pochyb, že zažíváme smrtelné dny té multikulturní fantazie,“ píše belgický novinář Ernest Baert v konzervativním internetovém časopise The Brussels Journal. „Skončí v mizérii a mohla by vést ke ztrátě Evropy jako součásti západní civilizace. Naše děti a vnoučata budou na naše dny pohlížet s údivem, jak mohlo tolik lidí tak snadno přijmout něco, co tolik odporuje historii a zdravému rozumu.“ (Benjamin Kuras, Jak zabít civilizaci)

Velká Británie: Do velké míry multikulturní bombardování schytala právě Velká Británie. Tam se věrozvěsti nových pořádků činili velmi pilně. Výsledky se dostavily: Londýnská univerzita King´ College musela ustoupit požadavkům studentů, aby nahradila busty a portréty svých zakladatelů bustami a obrazy příslušníků etnických skupin. Zajímavé je, že nejvíce horliví byli v této záležitosti právě „bílí“ studenti. Docela by mě zajímalo, kdo na té stěně nyní visí. Objevuje se pomalá a plíživá snaha nahradit anglické klasické spisovatele dílky etnických autorů, a především pak autorek. Na kvalitě nesejde, důležitý je ten správný neevropský původ. Jedna britská studentka zase sepisovala prohlášení, kterak se velmi stydí za to, že je bílá. A že nikdy nechce mít bílé dítě.
Kam až tento sebedestrukční masochismu dospěje?
Nejsem nepřítelem multikulturního soužití. Pokud funguje. Jako třeba v Karibiku nebo v Brazílii. Jenomže muslimové přicházející do Evropy o žádné soužití zájem nemají a mnozí Afričané jsou zase v zajetí svých poměrně krutých zvyklostí. To je, že, skutečnost, kterou nezmění ani připravovaný evropský zákon proti „Afrikofobii“.

Francie: Naštěstí ještě zůstává mnoho lidí, kteří si zachovali rovnou páteř a současnému tlaku „politické policie“ se nepodvolí. Jeden příklad za všechny: Pořadatelé mezinárodního filmového festivalu v Cannes trvají na tom, že neustoupí tlaku, který vyvíjejí aktivisté proti udělení Zlaté palmy Alainu Delonovi. Delon se totiž dopustil tří smrtelných hříchů: Vyjádřil své zhnusení nad situací v současné Francii, kterou demolují „utečenci před válkou“, veřejně se přihlásil ke svému přátelství s Le Penem a ohledně homosexuálů si dovolil mít názor, že by neměli mít povoleno adoptovat děti. Obratem byl řádně a po zásluze onálepkován. Aktivisté opět nerozlišují. Alain Delon dostává ocenění za svoji hereckou kariéru, nikoliv za své názory, když už. Nesouhlas s udělením ceny prý podepsalo 25 tisíc lidí. To je jen kapka v moři proti milionům dalších, kteří s cenou pro Delona souhlasí a ze srdce mu ji přejí. „Politická policie“ rekrutovaná z řad liberální levice a neomarxistů nyní obchází celou Evropou. Je bdělá a ostražitá. Proto ji házejme klacky pod nohy, jak to jen jde.

Česká republika: Neurotičtí dobrodějové jsou připraveni uvítat kdeco a kdekoho, jen ne odlišné názory. Říkají, že dobro je skvělá věc, ale všeho „vocaď pocaď“. Dobro rozhodně není určeno pro jejich názorové odpůrce. Ty je potřeba rozčtvrtit, nejlépe v přímém přenosu. Upřímně opovrhují všemi, kdo se hlásí k vlastenectví. My jsme ti úžasní, vy jste ti zlí. Jejich omezené černobílé vidění světa jim nedovolí pochopit, že být vlastencem, být hrdý na své češství, nemusí být v rozporu s tolerancí a respektem k druhým. Ve smyslu dobrý k dobrému, tvrdý k tvrdému, zlý ke zlému.
V brněnské pobočce Knihovny Jiřího Mahena se měla konat beseda s Petrem Hamplem, autorem knihy Prolomení hradeb. Nakonec byla debata na pokyn ÚMČ Brno-Žabovřesky zrušena. Jistý student mediálních komunikací a žurnalistiky na Masarykově univerzitě sepsal udavačskou zprávu, ve které Petra Hampla označil za představitele ultrapravicové scény, a tudíž nehodného aby kdekoliv přednášel. Náš hrdina si nedal ani tolik práce, aby si ověřil, že Petr Hampl je sociolog, který jen analyzuje současný stav evropské společnosti a dopady migrační politiky. Pochopitelně, že si za tyto analýzy vysloužil již zmíněnou nálepku. Žijeme totiž v epoše všeobecného nálepkování. Alespoň tyto fakta si mohl student ověřit, zvláště když studuje na katedře mediálních studií a žurnalistiky. Možná by také nebylo úplně od věci, kdyby si knihu přečetl. A kdyby se poté chtěl zachovat jako chlap a nikoliv jako zaprděná domovní důvěrnice, měl besedu navštívit a tam říct své výhrady autorovi z očí do očí.
Takhle ale tito aktivisté „nepracují“. Neumí totiž argumentovat. Silně připomínají fanatické svazáky z padesátých let. Často se dopouští argumentačních faulů: Místo aby komentátor sdělil své výhrady k vyvozeným závěrům, ohradí se jakýmkoliv způsobem proti autorovi (například, že je představitelem ultrapravicové scény).
Otázkou není, jak dlouho jim budeme ustupovat, ale kam až jim ustoupíme. Těmto lidem ani tak nejde o nějaké vyšší dobro, spíše se potřebují proti někomu vymezit a opájet se svým značně rozvinutým smyslem pro samolibost. Neuvědomují si, že de facto provádí střelbu do vlastní nohy. V islamizované Evropě by ani je žádná velká budoucnost nečekala.

Atomovou zbraní báječného nového světa se stala politická korektnost. Nerozlišuje pravdu a lež, ale vyjadřuje názor, který liberální levice považuje za správný. Většinou bývá nejen v rozporu s realitou, ale i se zdravým rozumem.
Ať už protestujeme, nebo vítáme, hrozí nám, že nás báječný nový svět uvrhne do naprosto chaotického světa, ve kterém nebude místo ani pro tradiční hodnoty a možná ani pro nás – bílé heterosexuální Evropany, smím-li to tak říct.
Jsme v tom všichni.