Cesta nutné změny...

Stojíme na prahu další, zcela nové cesty. Cesty nutné změny. Cesty za obhajobu našeho normálního světa. Jaký náš život a svět kolem nás bude, je jen a pouze na nás, jako ostatně vždy. Buď lidé pochopí, že současný vývoj a společenské klima je cesta do pekel, nebo ne...
Vše je vždy v našich rukou a vše co se děje je pouze reakcí a důsledkem našich rozhodnutí, našeho (ne)konání, naší pasivity či strachu. Říká se, že „kdo nic nedělá, nic nepokazí”. Nic není vzdálenější pravdě. Ten, kdo nic nedělá, jen prodlužuje a nevědomky napomáhá existenci něčeho, co již dávno nemá na existenci právo. Je to pasivní podpora ZLA. Neboť základem veškerého zla je nedostatek či nechuť po poznání!
Každý máme svou cestu životem, je však nejvyšší čas se probudit a vydat se na ní. Může být dlouhá, trnitá, plná překážek. Takový je život a nikdo nám neslíbil, že bude lehký. A právě proto tu jsme. Abychom svou cestu naplnili dokud je čas. Dokud máme víru, sílu, dokud ještě můžeme… Moje maminka mi tu mou (životní) cestu vepsala do památníčku už v dětství, v roce 1978. Říká se, že „maminky mají vždycky pravdu”. Ta moje maminečka se každopádně trefila naprosto přesně.
Z kopce do kopce
Snad někdy blátem i kamením,
loužemi, závějemi,
vede Tvoje cesta.
Ať je jaká je-
jdi po ní statečně, rovně, vesele.
Hvízdej si do kroku!
Nebruč, nenaříkej!
VYTRVEJ!
(Jiří Solar)
Třeba Vás to též inspiruje či dodá sílu. Každopádně vám všem přeju krásné a klidné nedělní ráno. (napsala Zuzana Majerová)