CHLAPI NEPLÁČOU.

Myslím, že je čas tuhle blbou větu konečně ukončit.
Protože chlapi jsou taky bytosti.
Mají srdce. Mají city.
Jsou smutní. Jsou veselí. Bojí se. Bolí je věci. Ztrácejí. Milují.
Úplně stejně jako nás, ženy.
Jen někdo kdysi vymyslel, že chlapi mají být tvrdí.
Že nemají plakat.
Že musí všechno zvládnout.
Držet. Vydržet. Neobtěžovat. Neříkat si o pomoc.
A tak se smutek potlačuje.
Bolest se schová.
Strach se zatlačí někam hluboko.
A přitom máme v těle jeden naprosto přirozený nástroj, který nám pomáhá emoce uvolnit.
PLÁČ.
Není to slabost.
Není to selhání.
Není to ostuda.
Je to způsob, jak tělo říká:
„Tohle už je na mě moc.“
A poslední dny zapaluju už třetí svíčku za mladého chlapa.
A pořád přemýšlím o tom, co všechno člověk může tak dlouho držet uvnitř.
Protože víte, co je na tom možná nejděsivější?
Nemusíte si sáhnout na život, abyste se pomalu ničili.
Někdy člověk každý den vstává do života, který už dávno nechce žít.
Každý den polyká smutek.
Každý den říká „dobrý“.
Každý den zatne zuby.
A uvnitř přitom pomalu mizí.
A někdy se to může projevit i jinak. Třeba tím, že člověk v naprostém vyčerpání udělá rozhodnutí, že už chce odejít, a zvolí rychlý způsob. A jindy už může být přetížení tak obrovské, že člověk přestane vnímat sám sebe, své hranice a své okolí – a stane se úraz, který by se za jiných okolností možná nestal.
Neříkám, že každý úraz nebo nemoc vzniká z emocí.
Nemoc i úrazy mají mnoho příčin a nikdo by neměl být obviňován za to, co se mu stalo.
Ale dlouhodobé neštěstí, bezmoc, osamělost a život proti sobě samému nejsou maličkosti.
Když člověk roky sám sebe přesvědčuje, že nesmí cítit, nesmí plakat, nesmí říct „už nemůžu“ a nesmí požádat o pomoc, může se jeho vlastní život postupně stát místem, ve kterém se sám sobě ztrácí.
A právě proto mi někdy připadá, že existuje i něco jako pomalé opouštění sebe sama.
Ne jedním rozhodnutím.
Ale stovkami malých rozhodnutí proti sobě.
Je to samozřejmě něco jiného než sebevražda.
Ale ten princip dlouhodobého „už nechci cítit, už nechci být tady takhle“ může být děsivě podobný.
A někdy to trvá roky.
Proto chlapi…
Pojďme tuhle větu už konečně pustit.
Můžete plakat.
Nemusíte všechno zvládnout sami.
Nemusíte všechno držet.
Nemusíte být pořád ten silný.
Protože někdy právě to, co tak dlouho držíme, nakonec držet nejde.
A když vás uvidíme plakat, nemusíme si říkat:
„Ježiš, on je nějaký slabý.“
Možná si můžeme říct:
„Konečně pustil ven něco, co už dlouho bolelo.“
Pro nás ženy to není důkaz, že jste slabí.
Je to důkaz, že jste živí.
Že máte srdce.
Že cítíte.
A možná právě my ženy někdy potřebujeme vidět, že i vy můžete být zranitelní.
Že nemusíte být pořád jen oporou vy nám.
Že tentokrát můžeme být oporou my vám.
Takže chlapi…
Když je vám do breku, brečte.
Když je vám blbě, řekněte to.
Když už nemůžete, řekněte „už nemůžu“.
A když potřebujete pomoc, vezměte si ji.
Protože pár minut pláče je pořád zatraceně málo ve srovnání s tím, když pak zapalujeme další svíčku za dalšího mladého chlapa.
CHLAPI PLÁČOU. A JE TO V POŘÁDKU.
Zdroj Facebook - Soňa Mitra Pavlincová