Dětství za socialismu: Strach a kontrola v každodenním životě

Dětství prožité v socialismu nás ovlivňuje více, než si připouštíme.

Článek
Mnozí dnes vzpomínají na socialismus s nostalgií, spojují ho s pevnými pravidly a soudržností mezi lidmi. Pro některé příslušníky generace, která tehdy byla dětmi, to prý byla „nejlepší doba“, ale jaká byla skutečnost?

Lidé často tvrdí, že za socialismu bylo všechno lepší: kvalitnější potraviny, vlídnější lidé a dokonce i tráva byla zelenější. Husákovy děti vzpomínají na přísné, ale spravedlivé učitelky a „dobře vychované“ děti. Bylo jejich mládí opravdu tak idylické, jak si dnes pamatují, nebo jde spíš o důsledek selektivní paměti?

Příliš složitá demokracie
Nostalgie po socialismu dnes nabírá na síle, pravděpodobně v reakci na současnou ekonomickou a politickou nejistotu. Tehdejší doba zpětně působí stabilně, pracovní místa byla jistá a ceny byly nízké - pokud tedy zapomeneme zohlednit inflaci a s ní spojený růst mezd. Současná doba je rychlejší, stresující a plná změn. Když si padesátníci vzpomínají na své dětství, vidí v něm klidné a předvídatelné časy. Dnes se naproti tomu musíme přizpůsobovat novým technologiím a neustále se učit nové dovednosti.

Dnešní padesátníci a šedesátníci byli tehdy dětmi, a to je období, které si většina z nás zpětně idealizuje. Pamatujeme si klidné a jednoduché časy, kdy jsme trávili dlouhé hodiny venku s kamarády. Dnešní doba je však ve srovnání s tím rychlejší, stresující a náročnější. Nabízí nepřeberné množství možností, které nás nutí neustále se učit nové dovednosti a přizpůsobovat se technologickým změnám. A i když se budeme snažit držet krok, může přijít umělá inteligence a práci nám nakonec vzít.

Nostalgie po socialismu pravděpodobně ožívá i proto, že demokracie může na první pohled působit příliš složitě a náročně. Moderní svět nás staví před nekonečné množství voleb, které vyžadují nejen znalosti, ale i zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Demokracie se některým lidem navíc jeví jako bezzubá, neefektivní a těžkopádná. Ozývají se hlasy, že rozhodování trvá příliš dlouho, politici neřeší problémy obyčejných lidí a místo toho se topí v žabomyších sporech. Moderní svět po nás navíc žádá nejen znalosti, ale i zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. To se pro někoho může zdát nesnesitelné. V kontrastu s tím působí autoritářští politici a populisté jako ti, kteří nabízejí jednoduchá, jasná a rychlá řešení. Snadno osloví ty, kteří touží po návratu k pocitu pořádku, stability a jistoty – a jsou ochotni za to zaplatit i ztrátou části svobody.

Stabilita nebo nehybnost?
Čas má tu moc, že umí zjemnit vzpomínky – místo front na banány a nemožnosti cestovat si lidé vybavují jen to příjemné. Roli jistě hraje i smutek nad ztraceným mládím, což je přirozené. Stárnutí provází bilancování a úvahy o tom, co bylo a co už se nikdy nevrátí. Vzpomínky se stávají jistou kotvou v životě a způsobem, jak se s přibývajícím věkem vyrovnávat. Nostalgie tak nabízí jakýsi „únik“ z neznámé budoucnosti do minulosti, která byla v očích tehdy mladých lidí jasná a stabilní. A hlavně – bylo to přece krásné, když byl člověk mladý a vše bylo teprve před ním.

Ve skutečnosti ta doba nebyla tak idylická, jak si dnes možná namlouváme. Zdála se být pevná a neotřesitelná, ale ve skutečnosti šlo spíše o stagnaci. Lidé měli pocit, že komunistickou stranou řízený stát je tu „na věčné časy“, což vedlo k hluboké nehybnosti. Tento stav vyvolával apatii, protože jakýkoliv pokus o změnu byl okamžitě potrestán. Často opěvovaná jistota znamenala pro mnohé spíše ztrátu příležitostí a nesplněné sny. Místo skutečného rozvoje jsme zažívali iluzi bezpečí, která ve skutečnosti brzdila jakýkoliv pokus o pokrok.

Dětský strach
Tuto iluzi narušovalo v dětských očích snad jediné – všudypřítomný strach z jaderné války, který se stal běžnou součástí života za socialismu. O této hrozbě se neustále mluvilo nejen v médiích, ale i ve školách. Pravidelně jsme se účastnili branných cvičení, při kterých jsme se učili ukrývat v krytech a překonávat „zamořené území“ v plynových maskách, pláštěnkách a igelitových sáčcích, které jsme měli připevněné gumičkami na rukách i nohou.

Vzpomínám si na „humornou“ příhodu z prvního stupně základní školy, kdy soudružka učitelka vysvětlovala třídě, jaké nebezpečí nám hrozí ze strany USA a prezidenta Ronalda Reagana. Přihlásil se spolužák, který se bezelstně pokusil pedagožce vysvětlit, že to není pravda. „Na Svobodné Evropě to říkali úplně jinak, soudružko,“ stačil říct, než ho učitelka rázně umlčela. Pokud si vzpomínám, zachovala se férově, a ani spolužák, ani jeho rodiče z toho protentokrát neměli žádné následky. Dodnes si ale vybavuji, že představa shození jaderné bomby byla pro mě už na prvním stupni děsivá a zažívala jsem skutečně velkou úzkost a o shození atomové bomby se mi zdálo. Stejně tak na tuto dobu vzpomíná řada mých přátel.

Na druhou stranu to, co byla skutečná hrozba, nebylo zdaleka pouze vnějším konfliktem, ale i systémovou represí, která mohla zasáhnout každého, kdo by je zpochybňoval. Z pohledu dětí byla tato hrozba méně zjevná, ale nápadně často přítomná v soukromých rozhovorech.

Tato neustále přítomná obava měla hluboký vliv na každodenní život. Rodiče se často báli o své děti, pokud se projevily jako příliš zvědavé nebo „upovídané“. Nešlo jen o otevřené projevy nesouhlasu s režimem, ale i o drobnosti – báli se například, že děti prozradí, jaké knihy si doma čtou, jaké filmy sledují nebo o čem mezi sebou hovoří Tlak na „správné“ myšlení byl neustálý a dětství, které má být bezstarostné, bylo ve skutečnosti pod neustálým dohledem.

Dvojí realita
Tlak na „správné“ myšlení vedl k tomu, že jsme si vytvořili jakousi „dvojí realitu“. Jinak se mluvilo doma, jinak ve škole nebo na veřejnosti. Tato podivná rozpolcenost se stala běžnou součástí našeho života – museli jsme se naučit „odlišné pravdy“ pro různé situace, což pro nás, děti, znamenalo neustálé přizpůsobování. Navenek jsme se tvářili, že všechno je v pořádku, že souhlasíme, že přijímáme oficiální verzi světa. Doma jsme však mohli sdílet obavy, pochybnosti a občas i skrytý odpor.

Tato rozporuplnost mezi veřejným a soukromým světem nás nepochybně formovala. Jak? Rozhodně nás na dlouho omezila v otevřenosti, autenticitě a schopnosti skutečně se projevit.

Dnešní je realita docela jiná. Máme svobodu projevu, ale mnozí ji projevují zcela bez odpovědnosti. Ti, kdo zažili represivní režim, dnes často cítí potřebu „vykompenzovat“ si to. A to i za cenu toho, že se nechávají unášet emocemi a zjednodušenými výklady, které neodpovídají skutečnosti. To vede především k větší polarizaci.

Současná náchylnost k tomu věřit dezinformacím může mít kořeny právě v naší minulosti, kdy jsme byli zvyklí žít ve „dvojí realitě“. Dnes, kdy máme přístup k obrovskému množství informací, nám tento zvyk z minulosti může ztížit schopnost kriticky myslet. Když jsme byli zvyklí přijímat oficiální verze skutečnosti jako „pravdu“ a zároveň se naučili vnímat něco jiného v rámci soukromých rozhovorů, může být těžké dnes rozeznat, které informace jsou skutečné a které jsou zmanipulované.

Zbývá říct jediné - dětství za socialismu, které dnes mnozí idealizují, nebylo tak skvělé, jak si často vzpomínáme. Bylo to období, které nás formovalo, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Dvojí realita, strach a potlačovaná svoboda nás natrvalo ovlivnily. Stále mají vliv na to, jak vnímáme svět a jak se k němu stavíme.

I když na minulost často pohlížíme skrze „růžové brýle“, její vliv na nás je hlubší, než si připouštíme, a ne vždy se projevuje v pozitivním světle.

Pavla Čechová Seznam Médium