Hurvínek má ADHD, přesto ho milujeme. Skutečné děti za to ale odsuzujeme

Oblíbená loutková postavička se projevuje jako dítě s ADHD. V Česku patří k nejoblíbenějším dětským postavičkám, u jehož příběhů se baví i dospělí.

Článek
S dětmi, které se vymykají běžným představám o tom, jak by se měly chovat, máme problém. Na ty, které mají ADHD, a proto se projevují jako hyperaktivní, impulzivní či nesoustředěné, se často díváme skrz prsty. Leckdo si myslí, že by jejich problém snadno vyřešil: „Stačí pár pohlavků a bylo by po diagnóze!“ mají někteří jasno.
Ale co kdybychom se takto chovali k dětem s jinými znevýhodněními? Například k nevidomým nebo dětem na vozíčku? Asi bychom to oprávněně považovali za naprosto nepřijatelné, hrubé a bezcitné. Jenže ADHD a další neurodivergentní poruchy jsou neviditelné, a většina z nás nemá dostatečné povědomí o jejich projevech. A tak děti, které se prostě projevují jinak, velmi často trestáme a jejich rodiče příkře odsuzujeme za „nezvládnutou výchovu“.

Hurvínek a jeho vylomeniny
Je paradoxem, že jednou z nejoblíbenějších českých dětských postaviček, na kterou nedají dopustit ani dospělí, je Hurvínek. Loutka, která představuje kluka, jenž běhá, mluví, skáče do řeči, neposedí a neustále něco vyvádí. Našli bychom u něj všechny na první pohled zřejmé symptomy ADHD, jako je hyperaktivita, impulsivita, nesoustředěnost, problém s autoritami, ale také nevyčerpatelnou energii, kreativitu a neortodoxní způsob myšlení, které jsou spojeny s vynalézavostí. Proč Hurvínkovi u nás všechno prochází a přijímáme jeho zbrklost a „vylomeniny“ s úsměvem, zatímco skutečně děti s takovými projevy narážejí na nepochopení? Děti s ADHD narážejí na bariéry, které Hurvínek nezná. Jeho neklid, skákání do řeči, impulzivita, energie i skákání do řeči považujeme za roztomilé, zatímco u skutečných dětí s podobnými projevy je to vnímáno jako obrovský problém.

Jeho postavu vymyslel v roce 1926 loutkař a režisér Josef Skupa. Tehdy Hurvínek debutoval v rozhlasové scénce. Měl být dětskou postavičkou, která ztělesňuje naivitu, zvědavost a bezstarostnost, ale také realizuje spoustu neplech a vtipných situací. Skupa čerpal z tradice loutkového divadla, které bylo v té době mimořádně oblíbené nejen v Čechách, ale i v Evropě.

Hurvínkův charakter měl být zároveň kontrastní k postavě jeho otce, Spejbla, který byl zodpovědný, rozumný a často na Hurvínka přísně a nesmlouvavě dohlížel. Vztah mezi těmito dvěma osobami byl inspirován vztahem mezi dospělými a dětmi obecně. Hurvínek byl od svého vzniku záměrně navržen jako postava, která prochází různými bláznivými situacemi a svou naivitou často způsobuje chaos a zároveň tím, s kým se malí posluchači a diváci snadno ztotožní. Skupa se pravděpodobně přímo neinspiroval konkrétním dítětem, ale on i budoucí tvůrci nepochybně použili scénky a příběhy ze života, které znali. Je zajímavé, jak některé rysy Hurvínka připomínají projevy ADHD, což nám umožňuje představit si svět dětí, které tuto poruchu mají.

Měl by to s námi těžké
S jistou nadsázkou lze říct, že Hurvínek dokonce působí jako vystřižený z případové studie dětského pacienta s ADHD. Ve scénkách, kde se například při návštěvě divadla neustále vrtí, mluví, zasahuje do hovoru ostatních a způsobuje chaos, vykazuje zřetelné symptomy této neurodivergentní poruchy. Když dostane nápad, rovnou ho zrealizuje, i když tím často zadělá na pořádný malér. Hurvínkovi dělá problém udržet pozornost při učení, a tak neustále vymýšlí způsoby, jak se vyhnout školním povinnostem. Při vážnějších rozhovorech (například o pravidlech slušného chování) se Hurvínek snadno nechá rozptýlit svými vlastními myšlenkami a začne mluvit o něčem docela jiném. Často impulsivně vysloví něco dříve, než to promyslí. Třeba když si ze Spejbla v epizodě Hurvínkovy všetečné otázky dělá legrácky z „taťuldovy lysiny“. Vymýšlí různé hry a experimenty, které často způsobí problémy Spejblovi nebo jeho kamarádce Máničce. Opakovaně se v jednotlivých epizodách objevuje scéna, kdy Hurvínek narazí na nějakou novou věc nebo situaci, která je pro něj neznámá, a u něj to vyvolá přehnanou emocionální reakci. Začne běhat kolem, křičí, směje se nebo začne dělat nepořádek. Ten ostatně způsobuje neustále, třeba ve scénce Hurvínek hlavou rodiny. Tento druh přehnané reakce je častý u dětí s ADHD, které mají potíže s regulací svých emocí a s udržením klidu v situacích, které jsou pro okolí zcela banální.

Pokud bychom Hurvínka potkali v reálném světě, asi by to neměl snadné. Ve škole by měl problémy s udržením pozornosti a dodržováním pravidel. Byl by považován za „neposlušného“ a „neklidného“ a jistě by za to dostával pravidelně tresty. Za jeho chování by ho možná vyloučili z družiny a odepřeli by mu účast na školním výletu, kam pojedou všichni jeho spolužáci. Také by na vysvědčení dostal nějaké pokárání od třídního učitele nebo ředitele školy. Možná by byl dokonce stigmatizován a některým méně informovaným lidem by se nelíbilo, že chodí do běžné školy namísto do speciální. „Inkluze je nesmysl, takové dítě tam nemá co dělat, jenom ruší děti, které se chtějí učit“ vyslechl by jistě pan Spejbl mnohokrát. Od některých nepoučených pedagogů i širokého okolí by byl poučen, že nezvládl výchovu nebo by se dozvěděl, že Hurvínkovo chování je jednoznačně důsledkem té „nové, americké volné výchovy“. Někteří lidé by ho možná považovali za „problémového“ nebo „nechápavého“, což by potenciálně mohlo vést až k vyloučení z dětského kolektivu a zesměšňování. Čelil by ostré kritice za „vlastnosti“, které jsou ve skutečnosti důsledkem neurodivergence. Pokud by měl na veřejnosti výbuchy emocí a choval se impulzivně, okolí by si pravděpodobně myslelo, že jde o „zlobivé“ dítě, které „by mělo být potrestáno“.

Spejbl „nezvládl výchovu“
Frustraci by nepochybně zažíval i pan Spejbl, a to zvláště tehdy, pokud by nevěděl, že jeho chování má neurobiologickou příčinu. Bez znalosti diagnózy by mohl Hurvínkovo chování vnímat jako neposlušnost, nezodpovědnost nebo záměrné provokování. To by ale vedlo jen k vršení výchovných chyb. Namísto pochopení a trpělivosti by pravděpodobně aplikoval ještě přísnější výchovné metody, které by ve skutečnosti způsobovaly jen další napětí a zhoršení chování. Pan Spejbl by asi došel k závěru, že jeho dítě prostě „nechce poslouchat“ nebo „má špatné vychování“, což by vedlo k přesvědčení, že jako rodič selhal.

To, čemu oblíbená loutka čelit nemusí, protože je jen fiktivní a zábavnou postavou, zažívá dnes a denně mnoho dětí. Je to smutná realita těch, které čelí mnoho dětí s ADHD, hlavně v případě, že nejsou včas diagnostikovány nebo nedostanou ve škole i v rodině dostatečnou podporu a pochopení. V opačném případě by ale dítě mohlo získat terapeutickou pomoc, která by mu pomohla naučit se zvládat své impulzy a lépe se soustředit, třeba i s pomocí léků zlepšujících koncentraci. Především by ale potřeboval pochopení a nikoliv neustálou zpětnou vazbu, ze které by se dozvídal, že je „špatné dítě“.

U fiktivní postavy, jako je Hurvínek, jeho zbrklost a impulzivitu přijímáme s úsměvem, protože víme, že je to jen součást jeho charakteru a součást zábavy. Jenže pro skutečné děti, které se projevují podobně, nemáme pochopení. Proč? Možná proto, že u reálného dítěte očekáváme „perfektní“ chování, a když se nám jeho projev vymyká běžně uznávaným normám, považujeme to za problém. Jenže každé dítě má svůj jedinečný způsob, jak vidí a prožívá svět, a zaslouží si stejnou míru porozumění jako Hurvínek.

Až se příště setkáte s dítětem, které se projevuje jinak než ostatní, přijměte ho stejně jako svou oblíbenou postavičku. Neodsuzujte ho, nepovažujte jeho impulzivní chování za neposlušnost nebo neúctu. Každé dítě je jiné, a to, co vypadá jako chaos, může být projevem vnitřního světa, který si zatím ještě neumíme úplně představit. Pokud dokážeme Hurvínka přijmout takového, jaký je, proč bychom neměli projevovat stejnou trpělivost a pochopení i vůči ostatním dětem, které se chovají podobně?

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hurv%C3%ADnek

https://www.addp.cz/dusevni-poruchy/adhd/

Pavla Čechová Seznam médium