Doba nálepkování a šišatých hlaviček

Všichni je známe. Jiný názor, než všeobecně přijatá liberální pravda, znamená, že jeho nositelem je dezinformátor, případně prorusský element. V tom slově musí být „s“ dvě. Tři už je moc a zesměšnují použití těch dvou. Tolik z dialektiky lepších lidí.

Pak přišel na řadu dezolát. Mělo to být hodně urážlivé, ale i zde se lepším lidem příliš nedařilo. Dezoláti hrdě zvedli prapor dezolátismu a název přijali jako výraz odporu k budovanému orwellovskému světu. Lepší lidé se cítili ošizeni. Zkusili to vylepšit posměšně znějící zkomoleninou „dezolé.“ Zase vedle. Bylo jim vysvětleno, že francouzské slovo désolé vyjadřuje hlubokou lítost nebo rozhořčení. A rozhořčeni dezoláti skutečně jsou, pardon…jsme.

Jistou dobu běhal po sociálních sítích výraz „flastenec“. V tomto se shlédl jistý Jiří Hrebenář, který ho vypisoval úplně všude, až to hraničilo s obsesí. Pro lepší část společnosti opět vznikl problém. Dostalo se jim informace, že „flastenec“ je odporný posměšně pejorativní výraz, jímž nacisti častovali příslušníky protiněmeckého odboje v Protektorátu Čechy a Morava, zpravidla ve chvíli, kdy tyto vlastence vraždili. Pokud ho v současnosti používají, ztotožňují se s nacistickými kreaturami a už nemohou být lepšími lidmi, ale patří, řečeno slovy Magdy Vašáriové, „ke spodině“. Ke skutečné spodině, dovolil bych si paní Vašáryovou poopravit.

Přiletěl chcimír, leč ráznou odpovědí byl chciválek, což mělo oproti chcimírovi hned dvojí pointu, vzhledem ke jménu jistého pana ministra.

Je to legrační, když se vždy chytnou do vlastních pastí. Říká se, že normální člověk si občas odpočine, ale blbec, že neodpočívá nikdy.
Oni neodpočívají nikdy, takže se můžeme těšit na jejich další tvorbu, kterou jim opět s úsměvem omlátíme o jejich šišaté hlavičky.