Dokud nás smrt nerozdělí

Nejprve chtěla homosexuální komunita od většinové společnosti toleranci. Tu už konec konců měla. Gayové a lesby byli v podstatě ostatním lhostejní. Nikdo je nenapadal a neodsuzoval. Tedy až na několik neškodných žertíků, což se ale dnes už nesmí, protože se mezitím LGBT stala nejposvátnější skupinou na zeměkouli. Asi jim došlo, že naši toleranci v podobě nezájmu už mají, tak najednou požadovali víc. Chtěli ještě RESPEKT. Nevím, jak si to představovali v praxi. Měli jsme před nimi smekat, nebo tak něco? Pak se pustili do salámové metody a přitvrdili: Adopce dětí, pochody plné nevkusu a… manželství. A tady je přesně ta chvíle říct „DOST!“. Hned vám řeknu proč. Ne, nejsem žádný fašoun.
Před jedenácti lety jsme se s mojí družkou rozhodli… Ne znovu: Vždycky když takto mluvím o své Olze, zní mně to jako Tarzan a jeho družka. Raději takhle: S Olgou jsme tenkrát spolu žili už patnáct let a rozhodli se náš vztah legalizovat, tak, jak to bývalo dřív – tedy druh, družka (a je to tady zas).
Zašli jsme na magistrát a každý se posadil k jinému okýnku.
Když jsem úřednici oznámil, že jsem tady ohledně legalizace vztahu, usmála se a podala mi formulář. Poctivě jsem ho vyplnil a předal úřednici naproti mně.
Úřednice četla a začala se kabonit. Znejistěl jsem.
„Vy chcete legalizovat vztah se ženou?“ zeptala se starostlivě.
„Jo, to bych rád.“
„Ale to nejde,“ oznámila rázně.
„Proč by to nešlo, ona s tím souhlasí, sedí vedle u jinýho okýnka, já s tím souhlasím, naše dospělé děti s tím souhlasí, no, jestli vy máte výhrady, tak promluvte nyní, nebo pomlčte navždy.“
„O mě nejde,“ řekla ta dobrá žena, „uzavřít registrované partnerství můžete jedině s chlapem.“
Otevřel jsem pusu a zmohl se na chabé „no dovolte.“
Ale to už na mě volala od vedlejší přepážky Olga: „Nejde to!“
Ale jak se říká všechno špatné je pro něco dobré, tak i konec příběhu je jak z romantického filmu.
Druhý den jsem koupil kytici a požádal Olgu o ruku. Řekla své ano a o něco později se z nás stali manželé.
Tarzan mít svoji ženu!

Byl jsem osel, měl jsem Olgu požádat o ruku mnohem dřív.
Patnáct let jsme spolu žili předtím, plus nyní jedenáct let jako manželé. Dlouhá štreka. Ale stojí zato.
A co z tohoto příběhu vyplývá? Když ne my registrované partnerství, tak oni ne manželství. A budeme si kvit.
Pří veškeré úctě, respektu a pochopení.