Dub a růže

V jedné zahradě rostly mezi ostatními stromy, keři, květinami a voňavými záhonky také jeden dub a jedna růže. Dub, strom majestátního vzhledu, měl mohutné větve, které tvořily korunu, jež se vlastnicky roztahovala nad skromnými rostlinami v zahradě. Růži tvořil stonek s několika zelenými listy a mnoha ostrými tmavými trny. Vypadala chudokrevně
a zdálo se, že každou chvíli zvadne. Blahobytný dub se bavil tím, že růži pokořoval: „Jsi jenom trnitá větvička, která chce dojmout!“
Když foukal vítr, naučil se velký strom rozechvívat své nespočetné listy
a vytvářet tak tóny, neurčité exotické slabiky i příjemné melodie.
To všechno naplňovalo dub pýchou.
„Já jsem orchestr!“ hřměl! „Plním nebesa nádhernými symfoniemi.
Ne jako tenhle bezcenný klacík, co nedělá nic! K čemu je dobrá růže?“
Poděšená a nesmělá růže mlčela. Ale když přišel květen, rozkvetla.
Celá zahrada ji odměnila dlouhým, upřímným a vřelým potleskem.

(Květiny pro duši, Portál 2011)