Dvaapadesáté povzbuzení nejen pro rodiče

Když se dostali mimo nebezpečí, vysvětlil jí stále ještě bledý instruktor, že se v Česku jezdí vpravo, a že pokyn „pojedeme vlevo“ sice znamená vlevo, ale pravým jízdním pruhem. Na toto vysvětlení se nedalo nic říct – připadala si jako totální tupec a ignorant, který nezodpovědně ohrozil na životě nejen instruktora a sebe, ale i desítky dalších lidí v oné tramvaji a autech jedoucích za ní. Bylo jí do breku a rozklepala se.
Další jízdu měla domluvenou hned na druhý den. Šla na parkoviště velmi váhavě. Již z dálky viděla červenou felicii se znakem autoškoly a známou vysokou postavu.
„Vy si se mnou do toho auta ještě sednete?“ optala se místo pozdravu. „Ono vám to fakt došlo?“ potěšil se instruktor. „No, měl jsem dost neklidnou noc, ale přece se nevykašlu na ženskou, se kterou jsem se málem zabil.“ Naprosto ji odzbrojil, takže bez námitek usedla za volant a on optimisticky zavelel: „Tak jedem!“
Když o půl roku později držela v ruce řidičský průkaz, věděla, že zdolala svoji Anapurnu a že to zdaleka není jenom její zásluha.

(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)