Existencialismus

Existencialismus je jeden z klíčových filosofických směrů 20. století.
Pojem se většinou používá k označení francouzské větve (Sartre, Camus);
německá větev (Jaspers) je označována za filosofii existence.
Některými myšlenkami je tomuto směru blízký německý filosof Heidegger.
Společným impulsem obou větví byla zkušenost z první světové války, v níž se člověk stal pouhou politickou a ideovou součástkou a rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (např. odcizením).
Základním pojmem je existence jako způsob bytí, jakým je lidská bytost. Existenci nelze popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit.

I existencionalismus (Sartre, Camus), současné filosofie staví do popředí otázky odpovědnosti, existencionalismus jako východiska vztahů ke druhému („já a ty“, Buber) a etiky vůbec (Lévinas). I

Lidská existence je vždy individuální, je možností, která není uzavřená, stálá či statická, existence je nadána specifickou časovostí (existence teď), je vždy existencí ve světě (existence tady) a mezi jinými lidmi (příčinou mé nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody), je vždy dějinná, svobodná (do svobody jsem násilím vržen), a proto spojená s volbou a zodpovědností (moje zodpovědnost je zodpovědností nejen za sebe sama, nýbrž i za druhé, za dění v celém světě) a je konečná (vyjadřuje ji pojem bytí ke smrti).

I Do existenciální filosofie zavádí Karl Jaspers pojem tzv. mezní situace. V ní se existence bezprostředně uskutečňuje. Jako mezní situaci lze označit např. smrt, utrpení, vinu. Takovou situaci nelze obejít ani změnit. Člověk je v ní konfrontován s otázkou smysluplnosti života. I

Myšlenky existencionalismu jsou vyloženy nejen ve filosofických spisech, ale také v dramatech či povídkách (tématem lidské existence se objevují např. u Kafky – Proměna, Zámek; Dostojevského – Zločin a trest; Sartre – Bytí a nicota). Právě ti existencialisté, kteří přinášeli své myšlení v podobě uměleckých děl, nejvýznamněji ovlivnili širokou veřejnost.

I existence (z lat. ex-sisto, vycházím, vynořuji se, vystupuji); sama skutečnost bytí jednotlivého jsoucího s důrazem na jeho jednotlivost a zpravidla i nahodilost. Středověká filosofie rozvinula protiklad existence jako aktuálního bytí zde a podstaty, esence, jako ideálního a obecného určení bytosti či jsoucna. Tento strom zde je jednotlivou existencí (moderně řečeno výskytem) esence stromu. I v Hegelově filosofii je e. zvnějšněním podstaty ducha. V moderní filosofii přechází důraz na jednotlivou, konkrétní existenci, zejména člověka (Kierkegaard). Právě lidská (tj. naše) existence východiskem veškerého poznání, zkušenosti, ale i usilování (intence, Husserl) a svobody. E. člověka přitom není jen nějakým „výskytem“ předmětu (Heidegger), nýbrž pobytem (Dasein), údělem bytosti, jíž na jejím bytí záleží a která ví, že je konečná, smrtelná. Existence není izolovaný a svrchovaný „subjekt“, nýbrž je pobytem na světě, který přehlíží, přičítá si svoji minulost a je neustálou starostí o budoucí. Dramatičnost lidské existence jako prázdné svobody ke tvoření sebe sama zdůrazní existencionalismus (Sartre, Camus), současná filosofie staví do popředí otázky odpovědnosti, e. jako východiska vztahů ke druhému („já a ty“, Buber) a etiky vůbec (Lévinas). I

I Témata lidské existence se objevují např. u Franze Kafky v díle Proměna či Zámek, u Fjodora Michajloviče Dostojevského např. v knize Zločin a trest nebo u Jeana-Paula Satra v díle Bytí a nicota. Konkrétně Jean-Paul Sartre v roce 1964 získal Nobelovu cenu za literaturu, ale z politických důvodů odmítl cenu převzít. I

I esence (z lat. essentia, podstata, „bytost“); odpověď na otázku, co věc jest: to, co danou věc činí touto věcí a odlišuje od jiných – např. trojúhelník trojúhelníkem, strom stromem. I

I intence (z lat. in-tentdo, napínám, zaměřuji pozornost), záměr, úmysl, zaměření pozornosti. Ve scholastice a pozd. ve fenomenologii důležitý fakt, že lidský subjekt není téměř nikdy sám o sobě, o samotě, nýbrž vždy „u věcí“, vždy mu o něco jde, něčemu se věnuje, k něčemu je obrácen a soustředěn (intencionalita). I


Sören Kierkegaard – dánský myslitel, odmítl racionalismus hegelovské filosofie; vycházel z toho, že „obecné“ problémy člověka mají vždy povahu praktických konkrétních otázek – co má konat konkrétní člověk v určité situaci; tyto problémy nazval existenciálními a věnoval jim své srozumitelné, emotivní úvahy; existenci nechápe jako vnější materiální zabezpečování života, je to naopak niterné, neuchopitelné osobní jádro, ono Já, procítěný okamžik v nekonečnosti času; své pravé bytí (autentickou existenci), poznává člověk vůči věčnosti – tedy Bohu; opravdová existenciální víra však není totéž co křesťanství; popuzovala jej povrchnost a pokrytectví, osobní zbabělost, jež se skrývá v davu; v niterné zkušenosti nalézá prožitky, které jako pojmy vstoupily do moderní filosofie.
Nejvýznamnější díla: Bázeň a chvění, Buď-anebo, Pojetí úzkosti

Martin Heidegger – německý filosof; jeho filosofie se zabývá bytím člověka, které nazývá pobyt (Dasein); člověk je vržen do svého pobývání; pobývání na světě je bytím neustálého starání (starost se týká jednak věcí, prostředků, jednak vlastního způsobu bytí);
člověk se snaží dát svému bytí smysl; vytváří si rozvrh do možné budoucnosti, čímž určuje svoji existenci (pracuje, učí se cizí jazyky, hledá životního partnera).

Pro charakteristiku základních způsobů bytí používal pojem existenciály (lze je chápat jako osy, kterými člověk uchopuje své bytí, jsou to existenciální kategorie pro základní určení člověka – např. bytí ve světě, bytí s druhými lidmi, úzkost, smysl, láska, pravda; pomocí těchto kategorií odhadujeme samo bytí).
Rozdíl mezi jsoucími věcmi a bytím, které jejich jsoucnost zakládá, nazývá ontologickou diferencí. Člověk je bytostí pravdy. Pravda bytí se odhaluje skrze člověka, který se na bytí ptá. Chceme-li žít plně, nesmíme na bytí zapomenout, musíme je pod nánosem běžného života odkrývat.
Základní, lidskou zkušeností je úzkost, na ni nahlížel jako na radikální zkušenost, kdy se člověk setkává s vlastní smrtí. Smrt nás vyzývá k převzetí vlastní existence, autentickému (pravému) životu ve svobodě, ale i zodpovědnosti za sebe sama. Smrt je pro člověka nejzazší hranice bytí, hranice všech jeho rozvrhů (smrtí někoho blízkého si člověk uvědomí, že to, co v životě dělá, postrádá smysl; skrze smrt si člověk uvědomí svoji konečnost; může tak dojít k přehodnocení životních priorit a rozvržení života k jiné budoucnosti – např. začne méně pracovat a více se věnovat rodině; jen uvědoměním si, že je náš život časově omezený, jsme schopni žít autenticky).
Bytí je tedy podle Heidegger bytím ke smrti.

I Smrtí někoho blízkého si člověk uvědomí, že to, co v životě dělá, postrádá smysl. Skrze smrt si člověk uvědomí svoji konečnost. Může tak dojít k přehodnocení životních priorit a rozvržení života k jiné budoucnosti (např. začne méně pracovat a více se věnovat rodině). Jen uvědoměním si, že je náš život časově omezený, jsme schopni žít autenticky. I

I existenciál, určení, týkající se bytí člověka, pobytu. Na rozdíl od kategorií, jež se vztahují k „co“, vztahuje se ke „kdo“ (Heidegger). I

Dále se zabýval časem, který není ničím mimo nás – sama naše existence je časová. Především ve svém díle Bytí a čas kritizuje běžné pojetí času ve smyslu „pouhé posloupnosti nynějšku“ a prohlašuje, že čas není něčím mimo nás, nýbrž sama naše existence je časová (tj. máme čas), žijeme a jsme nejen v čase, nýbrž žijeme a jsme nejen v čase, nýbrž žijeme jako čas. Objevuje se pojem časovost (tj. vlastnost všeho časového stojící v protikladu k věčnosti), která je vlastním znakem naší konečnosti (nevyhnutelný postup člověka ke smrti).



I čas, vedle prostoru základní forma (kategorie a podmínka) každé smyslové zkušenosti (Kant). Podle Aristotela vzniká čas “počítáním pravidelných pohybů“ (např. dne a noci), Augustin upozornil na to, že v naší zkušenosti je čas jako minulost, přítomnost a budoucnost, jejichž propojení je dílem duše. Odtud rozlišujeme vnější (všem společnou, měřitelnou) a vnitřní (individuální, prožívanou) stránku času, který pro nás jednou utíká, jindy se vleče. I časová označení jsou buď absolutní (GMT, datum) nebo relativní vůči přítomnosti mluvčího („včera“, „za rok“). Zkušenost času vzniká v přítomnosti, která však není bodová (bezrozměrná), nýbrž zahrnuje i bezprostředně minulé a nastávající (Husserl). Čas není něčím mimo nás, nýbrž sama naše existence je časová („máme čas“), žijeme a jsme nejen v čase, nýbrž jako čas (Heidegger). Proto hraje čas takovou roli v každém příběhu, ve vyprávění (Ricoeur) a v jazyce vůbec (gramatický čas). Časová je i lidská odpovědnost (držet slovo, dané v minulosti), vina, dějinnost a naděje. Viz přítomnost. I

I přítomnost, obor toho, s čím mohu učinit bezprostřední zkušenost, neboť jsem „při tom“. Oblast možného jednání a poznávání. Je vždy vztažena k jednajícímu (poznávajícímu), pro něhož plyne souvisí s minulým a s nastávajícím: tím vzniká lidský fenomén času. Husserl ukázal, že lidská přítomnost není bodová, nýbrž má jistou hloubku, jež umožňuje jednání i vnímání jevů, probíhajících v čase (např. melodie, řeč). Proto také běžně hovoříme o přítomnosti v širším smyslu jako o současnosti, dnešku apod. Viz čas. I

Jean Paul Sartre – francouzský ateistický existencialista, po válce se věnoval vědecké, spisovatelské a politické činnosti; podařilo se mu strhnout velkou část mladé generace a intelektuály 50.-70. let (zřejmě vystihl generační pocit); zabýval se svobodou – jsme ke svobodě odsouzeni, jsme jen tím, čím se sami učiníme; není Bůh, nejsou předem daná žádná určení (není předem vymezená podstata člověka, ani mravní normy), je jen naše existence tady a teď. V odboji uvěřil, že svoboda se naplňuje v angažovanosti pro druhé a že je vázána svobodou druhých („Nic nemůže být dobré pro nás, není-li dobré pro všechny.“).

I svoboda, jeden z charakteristických rysů lidské bytosti, vedle rozumu nejvyšší atribut člověka. U Aristotela chápána jako nezávislost na jiných co do prostředků k životu (vnější svoboda), u stoiků jako zbavenost vášní, které člověka zotročují (svobodná vůle). Křesťanství mluví spíše o osvobození od sil, na nichž člověk závisí a z nichž má strach (zejména nadlidských „mocností“ a smrti). Novověk zdůrazňuje politické svobody jako zákaz přinucování jinými v určitých věcech (viz lidská práva). Přes všechna rizika zneužití se tato svoboda ukazuje být podmínkou hospodářského bohatství a prosperity (liberalismus). Moderní filosofie se zabývá souvislostí mezi svobodou a odpovědností, na obtížnost a nepohodlí svobodného života zvlášť upozornil Nietzsche. V existencionalismu znamená svoboda především prázdnotu a osamělost člověka je „odsouzen k svobodě“ (Sartre).
Nietzsche rozlišil svobodu od „ a “ svobodu k“: svoboda není jen nepřítomnost omezení a pouze člověk, kterému o něco jde, může být svobodný. Volba mezi stejně špatnými možnostmi není svobodná. Zklamání z některých důsledků vnějškově chápané svobody (dravost, sobectví, korupce atd.) často zneužívají totalitní demagogové, přesto patří svoboda v současných společnostech k nejšíře ji sdíleným hodnotám. Jakmile by se však stala samozřejmostí, o níž není třeba se starat, je (vnější) svoboda vždy ohrožena, a to z různých stran: „Bez ostražitosti není svobody“ (Thukydides). I

Existencialistický přístup k člověku lze uvést jeho úvahou o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí. Sartre tvrdí, že u člověka existence předchází esenci, u věcí je to právě naopak.

I Člověk potřebuje krájet chléb, proto si vytvoří představu nože, který bude nejlépe sloužit vymezenému účelu. Přesně si vše promyslí, promyslí esenci nože, jeho podstatu, účel a poté ho vyrobí. Teprve nyní nůž existuje. Esence, podstata nože, to, čím je nůž nožem, předchází jeho existenci. I


Člověk nejprve přichází na svět, existuje, není však ničím (dle Sartra není boha, který by ho něčím učinil). Člověk si sám svobodně udělí svou esenci, učiní se tím, čím se sám chce učinit. Proto člověk zodpovídá za to, čím je. Člověk je k volbě sebe sama odsouzen, je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní. Zodpovědnost za volbu nutně plodí úzkost. Volba je sice svobodná, nicméně je ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž jsme chtěli, jsme vrženi do této doby a na toto místo). Naše situace je absurdní.

Jeho etika přichází s radikálním pojetím svobody. Existence člověka (jeho podstata) předchází jeho esenci (tj. to, co jej činí tím, čím je). Člověk si esenci uděluje sám, činí sám sebe tím, čím chce být. Člověk je odsouzen ke svobodě, neustále stojí před volbou. Ustavičným jednáním, konáním, tvořením se pozvedá z nicoty (z jakési strnulosti, z pouhého jsoucna). Neustále mu ovšem hrozí, že do nicoty opět upadne. Za svou volbu je člověk odpovědný nejen sám sobě, ale i druhým lidem.

Albert Camus – byl novinářem, za války v odboji, psal romány, divadelní hry, filosofické eseje; o lidské existenci napsal, že je absurdní (ta nemusí paralyzovat, může být výzvou k aktivní revoltě, boji proti zlu). Jeho revolta však není revolucí a násilím, je to důstojný vzdor usilující o spravedlnost a křehké štěstí člověka.

I spravedlnost je mravní princip jednání vůči třetím osobám a ve společnosti vůbec. Vyžaduje jednak, aby zločin byl potrestán (spravedlnost retributivní), aby se obviněný mohl hájit, aby se povinnosti i výhody přiměřeně rozdělovaly (spravedlnost distributivní), aby se při rozhodování nikomu nestranilo (princip rovnosti) a aby při směnách nebyl nikdo poškozován (svoboda komutativní). Spravedlnost je hlavní oporou práva i státu, který „bez spravedlnosti je jen velká ničemnost“ (Augustin). I
Na otázku, jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací, Camus odpovídá, že absurdní situací nemohu změnit, ale mohu ji vzdorovat tím, že přistoupím na její hru; absurdno zničím, když s ním souhlasím. To je jediná naděje, jediná alternativa k sebevraždě, jinému možnému úniku z absurdní situace.

I Albert Camus využil příběh mytické postavy Sisyfa, odsouzeného bohy donekonečna valit těžký balvan do kopce, k demonstraci aktu přistoupení na absurdní situaci. Sisyfos, který znovu a znovu valí kámen do údolí, má radost z toho, že má osud (těžký kámen) ve svých rukou, jeho kámen mu patří. Sisyfos dokonce ví, co bude následovat (to nikdo z nás neví), má tedy ve svých rukou i svou vlastní budoucnost. I

Učebnice Odmaturuj ze Zsv