Fenomenologie

Fenomenologie je jedna z nejvlivnějších filosofických teorií 20. století; staví se proti vnějškovému popisu skutečností a snaží se zkoumáním jednotlivých jevů dojít k jejich podstatám. Jde rovněž o metodu zkoumání (Spinelli ve své knize vzpomíná na situaci, která se mu stala na večírku, kdy chybně vyhodnotil smějící se kamarádku, která zrovna vykládala vtip, jako plačící – viděl ji totiž jen zezadu a neslyšel, co říká; přistoupil k ní, objal ji a začal ji utěšovat, čímž uvedl všechny přítomné do rozpaků; Spinelli věděl, že se jeho kamarádka rozešla s přítelem, a tak její gesta při vyprávění vtipu zaměnil za pláč, kdyby postupoval fenomenologicky a oprostil by se od svých znalostí a informací, které o své kamarádce měl, neudělal by ukvapená závěr).

I fenomenologie (z řec.), filosofický směr, založený Husserlem ve snaze poskytnout spolehlivý základ speciálním vědám. Fenomén, „to, co se ukazuje“ je tím nejzazším místem, kde můžeme své poznání přesně a spolehlivě analyzovat: každá zkušenost (včetně vědecké) pochází odtud. Tím f. navazuje na Kantův kriticismus, chce však podmínky i okolnosti toho, jak se nám věci ukazují, zkoumat důkladněji a podrobněji, chce „dát do závorky“ předchůdná mínění a zdržet se nezajištěných soudů (viz epoché, redukce). Oblast fenomenologie rozšířil Heidegger o zkoumání bytí (ontologie). Gadamer o otázky porozumění (hermeneutiky), Lévinas na oblast etiky a lidských vztahů. F. metoda pronikla i do řady dalších oborů (psychologie, sociologie, religionistika atd.) I




Edmund Husserl – německý filosof a prostějovský rodák, zakladatel fenomenologie formuloval návrat k věcem samým, obnovou původní čisté zkušenosti, analyzoval čisté lidské prožívání. Fenomenologie se snaží o návrat před (někdy příliš popisné, zaběhané) vědecké výklady a usiluje o nahlédnutí věcí v jejich autentičnosti (tj. pravé skutečnosti). Každé poznání je věcí zkušenosti. Ta však není omezena pouze na smysly, důležitá je i vnitřní zkušenost. Ke zkušenosti musíme zaujmout vědecký postoj a všechny předpoklady nechat stranou (tzv. je uzávorkovat). Je nutné poznávat tzv. fenomény (to, co se člověku jeví).

I Fenomenologie je rovněž metoda zkoumání. Ernesto Spinelli ve své knize The Interpredent World (2005) využívá příkladu, ze svého vlastního života a popisuje situaci, kdy na večírku chybně vyhodnotil smějící se kamarádku, která zrovna vykládala vtip, jako plačící (viděl ji totiž jen zezadu a neslyšel, co říká). Přistoupil tedy k ní, objal ji a začal utěšovat, čímž uvedl všechny přítomné do rozpaků. Spinelli věděl, že se jeho kamarádka rozešla s přítelem, a tak její gesta při vyprávění vtipu zaměnil za pláč. Kdyby postupoval fenomenologicky a oprostil by se od svých znalostí a informací, které o své kamarádce měl, neudělal by ukvapený závěr. I

Husserl označil filosofii za vědu o podstatách, ostatní vědy jsou empirické, nazýval je vědy o faktech. Podle něho má naše poznání většinou dogmatický ráz: samozřejmě a automaticky věříme, že našim představám něco ve skutečnosti odpovídá, že předměty našeho poznání existují mimo nás. Pravdivost tohoto předpokladu je však třeba zkoumat: Jak vím, že mé poznávací akty nejsou pouhé prožitky, mimo něž žádný svět neexistuje? K vyřešení je potřeba prozkoumat pole, na kterém se s věcmi (s prožitky věcí) původně a bezprostředně setkáváme.

I pole je ve fyzice zprvu pomocný pojem, jak vysvětlit těžko pochopitelné působení sil na dálku (gravitace, magnetismus). Ve filosofickém sporu o povaze vzájemného působení těles zprvu zvítězili zastánci působení nablízko: základní představou fysiky se stala oddělená a přesně lokalizovaná tělesa, která na sebe působí jen když se srazí (např. jako kulečníkové koule). Úvahy o nebeské mechanice a zejména studium elektřiny v 19. století vynesly do popředí pojem pole, který se pak stal základním vysvětlujícím pojmem fysiky. Současná fysika pokládá za prvotní skutečnost právě všude přítomná a prolínající se pole. Dokonce i „hmotné“ částice si lze představit jako jakási místní zahuštění energie, takže i ráz pružných těles dnes chápeme jako interakci polí. I

Tímto polem je oblast vědomí jako podmínka veškeré zkušenosti (abychom se na ně plně soustředili, musíme se pro tuto chvíli zřeknout své dogmatické víry v samozřejmou existenci vnějšího světa – musíme tezi o existenci světa dočasně zbavit platnosti – „uzávorkovat ji“).

Po „uzávorkování“ se svět pro nás stává pouhým fenoménem (jevem) našeho vědomí a my můžeme zkoumat a odhalovat pravidla, podle kterých se tyto fenomény navzájem sdružují a uspořádávají.

Psychologické vědomí, však ještě není oním původním polem, zdrojem jevů.
Naše psychika je totiž součástí světa, a proto i ji samu (mé psychologické vědomí) musíme „uzávorkovat“. Tak dojdeme k absolutnímu, transcendentálnímu vědomí, k vědomí jako půdě, která je dána před každou naší individuální psychickou zkušeností a je podmínkou „zjevování“ („ukazování jsoucího“).

Toto vědomí je základnější než to psychologické, je oblastí, která dává našemu poznání smysl, umožňuje, abychom si rozuměli. Je vždy zaměřeno na nějaký předmět, je vždy „vědomím něčeho“.




I vědomí, v moderním pojetí (jako „vědomí vědomí“: člověk „ví, že ví“) hlavní rozlišující znak člověka vůči živočichům. Přes všechny paralely mezi myšlením a zpracováváním informací zůstává fenomén vědomí jako současná přítomnost mnoha různých vjemů a zkušeností, včetně minulých (vzpomínky) a budoucích (záměry), které přesto spolu nesplývají, přinejmenším velmi paradoxní. Souč. pokusy o kybernetický a neurologický výklad „mysli“ (angl. mind) přinesly pozoruhodné výsledky např. v modelování některých mentálních činností a v jejich lokalizaci v mozku, se základním fenoménem vědomí („já – zde – nyní“) se však nutně míjejí. I

Našel metodu, jak popsat svět, tak, jak se nám původně „zjevuje“. Tento přirozený svět našeho života je odlišný od světa zkoumaného vědou. Svět vědy je světem abstrakce a matematizace.
Např. fyzikální prostor je nekonečný a stejnorodý, naopak prostor lidského žití ve světě má střed v podobě našeho domova a odtud se paprskovitě rozvíjí přes oblast známého k cizímu a neznámému. Věda nám v mnohém ulehčuje život, ale nepomáhá nám najít jeho smysl.

Před skutečně důležitými otázkami je moderní člověk bezradný. Cílem fenomenologie je obnova původního prožitku našeho života, zaměření na jeho smysl a význam. Husserl usiluje o neustálé prověřování našich motivů, hodnot a cílů. Požaduje žít zodpovědně a pravdivě a zároveň ví, že je to nekonečný úkol, jímž člověk naplňuje své lidství.

I smysl, 1. druh vnímání s příslušným orgánem (např. zrak); 2. pochopení, vnímavost pro urč. věci (např. smysl pro míru); 3. význam věci (sdělení, události či jednání), poukazující k dalším, navazujícím a zejm. budoucím významům tak, že příslušná věc „má smysl“, že je „smysluplná“, „někam vede“ apod. Smysl je tu spojen s jistým zaměřením, které lze tušit zde a v přítomnosti, které však dává aspoň naději na pokračování do budoucnosti. Taková naděje patří k základním potřebám člověka a umožňuje lidské rozhodování a jednání. V této souvislosti se často klade i otázka po smyslu života, na niž filosofie nemůže odpovědět, protože každá odpověď by tento smysl zvěcnila. Zvěcněné odpovědi na tuto otázku jsou charakteristické pro ideologie. Docela jinou povahu mají „odpovědi“ náboženské, protože znamenají zároveň osobní závazek toho, komu odpovídají. I

Nejvýznamnější díla: Logická zkoumání, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie.

Franz Brentana – rakouský filosof (svými přednáškami přivedl k filosofii Husserla, který ale jeho psychologickou metodu odmítal); požadoval postavit filosofii na vědecký základ, domníval se, že jej našel v tzv. psychologismu (v přesvědčení, že základní gnoseologické otázky se dají řešit jen v rámci psychologického rozboru a popisu procesů lidského vnímání).

I psychologismus, názor, že veškerá a priori, základní pravidla logiky a matematiky jsou pouze psychologického původu, že na ně nesvědčí o povaze skutečnosti, nýbrž jen našeho vědomí (jako kdyby naše vědomí nebylo „skutečné“). I

Pokračovatelé aplikovali fenomenologickou metodu na různé oblasti filosofického zkoumání: Scheler (zabýval se teorií hodnot), Merleau-Ponty (teorií vědomí), Heidegger (představitel filosofie bytí, ovlivnil existencialismus), Hartmann, Patočka.

Učebnice Odmaturuj ze Zsv