Finanční gramotnost jako pojem

Finanční gramotnost je soubor dovedností, znalostí a hodnotových postojů, které člověku umožňují činit efektivní a zodpovědná rozhodnutí v oblasti financí, orientovat se v oblasti peněz a cen, finančně zabezpečit sebe a svou rodinu, aktivně vystupovat na trhu finančních produktů a služeb a orientovat se ve svých právech a povinnostech.

Finančně gramotný občan si sestavuje rozpočet a sleduje jeho dodržování, plánuje své příjmy a výdaje, orientuje se v základních finančních produktech, zná jejich rizika a zvažuje více nabídek, zvládá řešit různé životní situace, zvažuje své působení na trhu práce a přemýšlí, z čeho bude žít ve stáří.

I Nedostatečné vzdělání v oblasti financí neohrožuje jen jedince a domácnosti, ale stává se kvůli negativním až patologickým jevům (kriminalitě, prostituci, psychickým problémům, alkoholismu, gamblerství) spojeným s předlužením problémem i pro stát. Předlužená domácnost navíc nespotřebovává statky (či jen minimálně), a nepřispívá tedy do státního rozpočtu prostřednictvím nepřímých daní. S cílem zvýšit finanční gramotnost občanů přijalo v roce 2010 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Národní strategii finančního vzdělávání. I

Osobní finance

Sestavení finančního rozpočtu
V rámci osobních financí řeší jedinec nebo domácnost své příjmy a výdaje, prostřednictvím nichž uspokojuje své potřeby. Základním nástrojem pro porovnání příjmů a výdajů je finanční rozpočet.

Finanční rozpočet je přehled příjmů a výdajů za určité časové období.

Rozpočet může sestavovat jedinec, jenž do něj zahrne své příjmy a výdaje, i domácnost, která musí brát v úvahu příjmy a výdaje všech členů.

I K sestavení rozpočtu postačí pouze papír a tužka, lze však využít i počítačové aplikace, které sledování finanční situace v čase usnadní. Příkladem je bezplatný program Hlídám si… I

Příjmy lze členit podle:
pravidelnosti jejich získávání na:
pravidelné – jedinec či domácnost je obdrží vždy v určitém intervalu (např. týdně, měsíčně). Patří sem mzda, příjmy z podnikání a z pronájmu nemovitosti, sociální dávky (např. starobní důchod, příspěvek na dítě) ad.;
nepravidelné – plynou jedinci či domácnosti v různém čase (mohou být i jednorázové). Patří sem např. příjmy z prodeje majetku (cenných papírů, nemovitostí apod.), výhra v soutěži, výplata pojistného plnění;
nutnosti podílet se na jejich získávání na:
aktivní – musíme se o jejich získání svou činností zasadit. Jde zejména o příjmy ze zaměstnání a podnikání;
pasivní – jsou na naší činnosti víceméně nezávislé. Jedná se např. o výnosy plynoucí z vlastnictví cenných papírů či příjmy z pronájmu nemovitosti.

Výdaje můžeme členit na pevné (platíme je opakovaně a je obtížné je snížit, např. nájemné, splátky úvěrů, výdaje za energie či jídlo), kontrolovatelné (jejich výši lze poměrně snadno ovlivnit, např. výdaje na oblečení) a jednorázové/mimořádné (jde většinou o vyšší částky, např. výdaje za dovolenou, opravy automobilu).

I Základním doporučením je, že pevné a kontrolovatelné výdaje je vhodné financovat z pravidelných příjmů, zatímco na pokrytí mimořádných výdajů by měla být vytvářena finanční rezerva. Pokud jedinec či domácnost nešetří, může se ocitnout v situaci, že si na pokrytí jednorázového výdaje musí peníze půjčit. I

Porovnáním příjmů a výdajů vznikne výsledek rozpočtu, který může být:
vyrovnaný – příjmy se rovnají výdajům,
přebytkový – příjmy jsou vyšší než výdaje a jedinec či domácnost může tvořit finanční rezervu,

I Dle finančních poradců by finanční rezerva měla činit tři až šest celkových měsíčních příjmů domácnosti. Rezerva slouží zejména k pokrytí výdajů při náhlém výpadku příjmů (např. v důsledku ztráty zaměstnání či nemoci). Z průzkumu agentury Ipsos pro ING, který proběhl ve 13 evropských zemích v roce 2015, však vyplynulo, že 41 % Čechů nemá žádné finanční rezervy. Podobně jsou na tom Španělé nebo Italové. Nejlépe v evropském srovnání dopadli Nizozemci a Lucemburčané, nejhůře naopak Rumuni (finanční rezervu nemá 60 % z nich). Evropané, kteří se rozhodli šetřit, nejčastěji omezili své výdaje za volnočasové aktivity a za dovolenou. I

schodkový (deficitní) – příjmy jsou nižší než výdaje, nedostatek finančních prostředků lze řešit buď snižováním výdajů, nebo zvyšováním příjmů.

Přebytkový rozpočet

Přebytek finančních prostředků může domácnost spotřebovat, uspořit či investovat. Musí se tedy rozhodovat, zda peníze utratí hned, nebo spotřebu odloží. Téměř v každé ekonomice však dochází k růstu cen zboží a služeb, který znehodnocuje peníze – dochází tedy k rozdílu mezi nominálním a reálným zhodnocením peněz. Výnos získaný spořením či investováním (úrok, dividenda atd.) by měl být natolik vysoký, aby se peníze zhodnotily reálně. Spoření a investování se liší především v míře rizika ztráty prostředků (tomu odpovídá i výnos). Vliv na rozhodování mezi jednotlivými produkty má i doba, po kterou se domácnost musí z peněz vzdát (otázka likvidity).

I Při spoření má výnos obvykle podobu úroku. Nominální úrokovou sazbu uvádí finanční instituce ve svých nabídkách a smlouvách, reálnou úrokovou sazbu si ale musíme spočítat, a to tak, že nominální úrokovou sazbu snížíme o úroveň inflace. Zjednodušený příklad může vypadat následovně: Na terminovaný účet s úrokovou sazbou 2 % ročně jsme na začátku roku 2014 uložili 100 000 Kč. Na konci roku tedy činil nominální výnos 2 000 Kč. Míra inflace za rok 2014, zveřejněná Českým statistickým úřadem, byla ve výši 0,6 %. Náš reálný výnos proto byl 1 400 Kč (tj. 2 %-O,6 % = 1,4 %). Musíme si uvědomit, že od této částky bychom měli odečíst i srážkovou daň, kterou banka odvádí z našich výnosů, a případně i další poplatky, které jsou spojeny s vedením účtu. Jen tak zjistíme, kolik jsme skutečně získali navíc. I

Spoření je shromažďování dočasně volných finančních prostředků.

Peníze můžeme spořit doma prakticky bez jakéhokoliv rizika zhodnocení, zato s maximální likviditou (jsou nám ihned k dispozici), nebo lze využít některý z obvyklých finančních produktů:
vklad na běžném účtu – peníze jsou k dispozici, úrok je velmi nízký, neslouží primárně ke zhodnocení vkladů, ale k uskutečňování platebních transakcí;
vklad na termínovaném účtu – slouží k uložení jednorázového vkladu na předem stanovenou (omezenou) dobu, je se splatností, vklad se zhodnocuje zpravidla více než v případě vkladu na běžném účtu;
vklad na spořícím účtu – slouží k pravidelnému ukládání finančních prostředků, nemá splatnost, příp. je s výpovědní lhůtou;
stavební spoření – slouží k pravidelnému ukládání peněz, které budou v budoucnu využity pro pořízení bydlení nebo na rekonstrukci domu či bytu. Vedle úroků jsou účastníkům stavebního spoření poskytovány státní příspěvky, po splnění podmínek je spoření spojeno s nárokem na úvěr;
spoření v rámci důchodového systému – slouží k ukládání peněz pro zmírnění finančního dopadu na jedince při jeho odchodu do důchodu. Uložené prostředky klientům zhodnocují soukromé penzijní společnosti.

I Stavební spoření patří v České republice k využívaným spořícím produktům. Vrcholu své oblíbenosti dosáhlo v roce 2008, kdy bylo uzavřeno téměř 706 tisíc nových smluv. Zejména v důsledku postupného snižování státní podpory (v průběhu deseti let z maximálních 4 500 Kč za rok na 2 000 Kč ročně) a zrušení osvobození od zdanění úroků z vkladů docházelo v letech 2009-2011 k poklesu počtu nově uzavřených smluv. I přes následné obnovení zájmu o stavební spoření bylo v roce 2014 nově uzavřeno zhruba 481 000 smluv, což je stále hluboko za dřívějším maximem. I

Investování je vklad finančních prostředků do určitého projektu či produktu za účelem jejich zhodnocení.

Způsoby investování peněz se různí – lze je vložit jak do hmotného majetku (např. koupit umělecké dílo, zlato či nemovitost), tak do finančních produktů. Zejména drobní investoři často vybírají z nabídek různých investičních společností, které spravují tzv. podílové fondy. Investice do podílového fondu probíhá formou nákupu podílových listů, které jejich vlastníka opravňují k podílu na výnosu. Ten investiční společnost vytváří tak, že za peníze vložené investory do fondu nakupuje různé instrumenty finančního trhu (akcie, dluhopisy ad.).

Schodkový rozpočet
Jednou z možností, jak řešit schodkový rozpočet, je zadlužení se. Úvěrem by však měly být získávány finanční prostředky pouze na mimořádné nebo dlouhodobé výdaje. I v tomto případě je však nutné zvážit, zda bude po zaplacení nutných výdajů zbývat dostatek prostředků na splácení dluhu.

Úvěr představuje dočasné poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi (úvěrovanému), který se zavazuje příslušný obnos ve sjednané době vrátit a zaplatit věřiteli (úvěrujícímu) úroky.

Úvěry poskytují jak komerční banky, tak nebankovní finanční instituce. Banky zpravidla nabízejí výhodnější podmínky čerpání úvěru (např. nižší úrokové sazby) a důkladněji prověřují bonitu dlužníků.

I V roce 2012 zveřejnila organizace Člověk v tísni srovnání nebankovních finančních institucí dle tzv. indexu etického úvěrování, zohledňujícího cenu produktů, srozumitelnost smluvních podmínek, ale i rizika spojená s nesplácením úvěru (např. jak jsou dlužné částky vymáhány). Nejlépe hodnocenými společnostmi byly Provident Financial a Home Credit. I

Bonita žadatele o úvěr vyjadřuje jeho schopnost půjčené peníze splácet. Při jejím hodnocení banky zkoumají především příjmy a výdaje žadatele (zjišťují např. stabilitu jeho zaměstnání, výši stálých výdajů a případných ostatních úvěrů). Potřebné informace získávají nejen od žadatele o úvěr, ale také u úvěrových registrů (registrů dlužníků). V případě, že banka žádosti o úvěr nevyhoví, dospěla pravděpodobně k závěru, že žadatel není schopen úvěr splatit.

I Informace o dlužnících, výši jejich úvěrů a platební morálce jsou dostupné v registrech dlužníků. Jedním z nich je SOLUS, který sdružuje bankovní a nebankovní finanční instituce, dodavatele energie nebo mobilní operátory. Fyzické a právnické osoby mohou požádat o výpis z tohoto registru, na základě čehož získají informace o stavu veškerých svých úvěrů. I

Úvěry se člení z hlediska toho, na jaký účel jsou půjčené peníze využity, na:
úvěry účelové, u kterých musí dlužník prokázat použití poskytnutých finančních prostředků:
hypoteční úvěr – poskytován k financování potřeby bydlení, zpravidla se poskytuje na dlouhou dobu (i na 30 let), bývá zajištěn nemovitostí;
úvěr ze stavebního spoření – poskytován k financování potřeby bydlení na základě naspoření určité částky v rámci stavebního spoření;
spotřebitelský úvěr – poskytován fyzickým osobám např. na nákup automobilu nebo vybavení domácnosti, může být i úvěrem neúčelovým;

I Práva spotřebitelů spojená s uzavíráním spotřebitelských úvěrů jsou definována např. zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud dlužník např. zjistí, že jsou pro něj podmínky úvěrové smlouvy nevýhodné až po podpisu smlouvy, má možnost do 14 dní od smlouvy písemně odstoupit. I

finanční leasing – člověk pravidelně splácí určitou věc (např. automobil), která se stává jeho majetkem až v okamžiku, kdy je plně splacena (do té doby je věc majetkem leasingové společnosti či banky);
splátkový prodej – dlužník splácí cenu zboží, které se stalo jeho majetkem. Dlužník obvykle uhradí část ceny (tzv. akontaci) a postupně splácí zbývající hodnotu. Splátkový prodej je oblíbený např. při prodeji elektroniky;

úvěry neúčelové, u nichž dlužník nedokládá konkrétní účel použití peněz:
kontokorentní úvěr – vzniká povoleným přečerpáním finančních prostředků na běžném účtu dlužníka. Zpravidla se jedná o menší úvěry (v řádu několika tisíc až deset tisíc korun);
kreditní karta – po tzv. bezúročném období (nejčastěji v délce 45 až 55 dní, podmíněném obvykle bezhotovostním nákupem u obchodníka), během kterého čerpá dlužník finanční prostředky bez nutnosti platit úrok, je úvěr zatížen velmi vysokým úrokem.

Věřitelé poskytující úvěry nezřídka vyžadují tzv. zajištění úvěru, které umožňuje věřiteli uspokojit svou pohledávku (právo na plnění) i v případě, že dlužník není schopen svůj závazek řádně a včas splnit. Mezi formy zajištění patří zástava majetku dlužníka (např. nemovitost), který věřitel zpeněží, pokud dlužník svůj úvěr nesplácí. Druhou formou zajištění úvěru je tzv. ručení. Osoba odlišná od dlužníka (ručitel) přebírá povinnost uhradit věřiteli úvěr v případě, že toho není dlužník sám schopen.

Největším rizikem, které plyne ze zadlužení se, je neschopnost úvěr splácet. Pokud dlužník nesplácí úvěr v dané výši a včas, dochází k předlužení. Řeší-li tuto situaci dalším půjčováním peněz, dostává se do tzv. dluhové pasti.

Preventivním řešením neschopnosti úvěry splácet může být např. konsolidace (sloučení) úvěrů, kdy se stávající úvěry sloučí do jednoho úvěru a dojde ke snížení výše splátek a prodloužení doby splatnosti.

Způsobem řešení platební neschopnosti je pak oddlužení (tzv. osobní bankrot), jehož podmínkou je, že dlužník se souhlasem věřitelů splatí minimálně 30 % všech svých dluhů.

I Podmínky oddlužení stanovuje zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Osobní bankrot může vyhlásit ten dlužník, který má po splatnosti dluhy déle než 30 dní, a to minimálně u dvou různých věřitelů. Dlužník nesmí být podnikatelem a jím přijaté úvěry zároveň nesmí být kryty zástavou. Návrh na oddlužení, jehož součástí je i soupis veškerého majetku a příjmů, podává dlužník insolvenčnímu soudu. Soud posoudí ochotu dlužníka dluhy splácet a svolá věřitele. Věřitelé musí s oddlužením souhlasit a dohodnout se, jakou formou dlužník své dluhy uhradí – prodejem majetku či prostřednictvím splátkového kalendáře. V druhém případě dlužník odevzdává věřitelům po následujících pět let všechny své příjmy, které přesahují jeho životní minimum, příp. životní minimum jeho rodiny. I

V případě nesplácení úvěrů může dlužníkovi hrozit exekuce, tedy forma vymáhání dluhů založená na převzetí dlužníkova majetku, který se použije na splácení dluhu. Exekuce může probíhat formou srážek ze mzdy, zabavením a prodejem majetku dlužníka, prodejem zástavy atd.

Pojištění
Pojištění slouží ke zmírnění negativních dopadů rizikových událostí – takových skutečností, které mají subjekt (jedince, firmu nebo stát) negativní vliv. Jedná se o smluvní vztah mezi pojistitelem (specializovanou finanční institucí – pojišťovnou) a pojištěným (osobou, na jejíž život, zdraví, majetek nebo odpovědnost se pojištění vztahuje). Rizika, na něž se pojištění vztahuje, se nazývají pojistná nebezpečí (např. úraz nebo dopravní nehoda). Ta předcházejí (jsou příčinou) vzniku pojistné události – skutečnosti, s níž je spojena povinnost pojistitele vyplatit pojistné plnění (náhradu škody).

Pojišťovny poskytují pojištění na základě pojistné smlouvy a za pojištění inkasují pojistné (částku, kterou pojistník, tj. osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu, zaplatí za pojištění a která se odvíjí od pravděpodobnosti vzniku pojistné události). Písemný doklad o pojištění, který je vydán na základě uzavření smlouvy, se označuje jako pojistka.

Pojištění lze členit na pojištění dobrovolná (uzavřená z vlastní vůle) a povinná/zákonná (uzavíraná na základě nařízení státu, např. zdravotní pojištění, sociální pojištění, pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla). Dle zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, můžeme členit pojištění na:
životní – poskytuje ochranu před důsledky události, jež v budoucnu jistě nastanou:
pojištění pro případ smrti, důchodu nebo dožití (rizikové životní pojištění) – pojistnou událostí je smrt nebo dožití se věku stanoveného v pojistné smlouvě. Pojistné plnění se vyplácí buď pojištěnému, nebo v případě jeho smrti tzv. obmyšlené osobě (pozůstalí, např. manžel/manželka či rodiče);
kapitálové či investiční životní pojištění – jedná se o specifický druh pojištění, které poskytuje pojištěnému jak pojistnou ochranu, tak možnost spoření či investování části zaplacených prostředků;
neživotní – vztahuje se na ochranu před důsledky událostí, které nastat mohou, ale nemusí (týká se osob, zájmu nebo majetku);
úrazové pojištění – mírní následky úrazu pomocí finanční kompenzace nákladů spojených především s léčením či dlouhodobou nemocí;
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (povinné ručení) – mírní škody, jež pojištěný způsobí provozem svého vozidla;
pojištění odpovědnosti za škody v občanském životě – mírní běžnou činností neúmyslně způsobené škody na zdraví, majetku či finanční újmu
pojištění nemovitosti a pojištění domácnosti – pojištění mírní důsledky přírodních katastrof, požárů nebo krádeží;

I U pojištění nemovitosti je potřeba po celou dobu dbát na to, aby nemovitost nebyla podpojištěna (tj. nebyla pojištěna na nižší částku, než je její hodnota). Důsledky podpojištění demonstruje tento příklad: V roce 2015 jsme si sjednali pojištění domu oceněného na tři miliony korun. Jeho hodnota v roce 2025 však již bude šest milionu korun. Pokud v této době činí pojistná částka (smluvně dohodnuté maximální plnění z pojistné události) stále tři miliony, vyplatí pojišťovna při pojistném plnění jen poměrnou část škody, tj. 50 %. Např. za kroupami poškozenou střechu se škodou 200 000 Kč poškozený od pojišťovny dostane jen 100 000 Kč. I

I Při vzniku škody se lze setkat s pojmem spoluúčast. Jedná se o sumu, kterou se pojištěný podílí na pojistné události a jež je obvykle stanovena fixní částkou či procentem. Např. spoluúčast u pojištění domácnosti ve výši 1 000 Kč znamená, že rozbije-li se okno, jehož oprava činí 95 Kč, plnění nevyplatí. I

havarijní pojištění – mírní škody na automobilech způsobené živly, havárií či krádeží;
pojištění úvěru (pojištění schopnosti splácet) – za stanovených podmínek (např. při ztrátě zaměstnání) hradí pojišťovna splátky úvěru za dlužníka;
cestovní pojištění – kombinace ochrany majetku (zavazadel) a zdraví.

Člověk ve sféře práce
Práce je cílevědomou lidskou činností, pomocí které lidé vytváří statky k uspokojení potřeb. Práce má pro člověka velký význam – jejím výkonem získává prostředky pro svou obživu, strukturuje čas, začleňuje se do kolektivu, rozvíjí schopnost spolupráce atd.

I Problémem pracovního života v moderní společnosti se stává workoholismus – chorobná závislost na práci. Jedná se o impulzivní a návykovou poruchu (nelátkovou závislost), která má stejné rysy jako ostatní závislosti (např. alkoholismus). Workoholik je pohlcen prací, omezuje jiné aktivity (např. zájmy), postupem času se dostává do sociální izolace, cítí se vyčerpaný, trpí psychosomatickými potížemi (úzkostmi, depresemi, bolestmi hlavy, vysokým krevním tlakem, zažívacími problémy ad.). Abstinence je v tomto případě téměř nemožná, protože workoholik se jen těžko vyvaruje své drogy. Pomocí je např. vhodná organizace práce a důsledný time management (postupy a nástroje pro plánování času a zvýšení efektivnosti jeho využití). Zemí, v níž je workoholismus běžnou součástí života, je Japonsko. „Karoši“ (smrt z přepracování) podlehne ročně až 200 Japonců. I

Pojem práce často chápeme jako práci závislou – tu zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, vymezuje jako práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. f
Vedle závislé práce může člověk podnikat. Hlavní výhodou podnikání je vysoká míra samostatnosti a volnosti v rozhodování o své činnosti. Podnikatel však musí počítat s tím, že v případě neúspěchu na trhu může přijít o část svého majetku. Navíc ve srovnání s pracovním poměrem nemá nárok na řadu jistot, které zaměstnanci poskytuje pracovní smlouva (např. nárok na placenou dovolenou).

Rozhodne-li se jedinec pro výkon závislé práce, musí reflektovat poptávku na trhu práce (tedy sledovat, které profese zaměstnavatelé požadují) a měl by být schopen prostřednictvím svého vzdělání, svých dovedností a zkušeností na tuto poptávku reagovat.

Hledání zaměstnání
K hledání zaměstnání může nezaměstnaný přistupovat aktivně či pasivně – může vyhledávat pracovní příležitosti a odpovídat na nabídky (ty mohou být zveřejněné v tisku, na pracovních portálech, na webových stránkách firem atd.), může oslovovat případné zaměstnavatele přímo, požádat o doporučení své známé nebo může jen čekat, že mu zaměstnání pomůže zprostředkovat úřad práce či některá z personálních (pracovních) agentur.

I Personální agentury jsou soukromé společnosti, které vedou databázi uchazečů a volných pracovních míst a poskytují poradentství. Některé z nich se specializují n vybrané obory (např. IT či automobilový průmysl). Realizují i tzv. agenturní zaměstnávání (zaměstnanec neuzavírá pracovní smlouvu s firmou, pro kterou fyzicky pracuje, ale s personální agenturou, která sjednává a zajišťuje veškeré smluvní podmínky pracovněprávního vztahu). Mezi nejznámější personální agentury patří ManpowerGroup s.r.o., ADECCD spol.s.r.o., Avantage Consulting, s.r.o., a Grafton Recruitment s.r.o. I

Úřad práce
Úřad práce České republiky je správní úřad zřízený státem, který prostřednictvím svých krajských poboček a kontaktních pracovišť uchazeči o zaměstnání bezplatně zprostředkovává zaměstnání.
I Uchazečem o zaměstnání je dle zákona č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti, fyzická osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání krajskou pobočku Úřadu práce ČR, v jejímž územním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Uchazečem o zaměstnání je občan, který nemá žádný pracovněprávní vztah (tj. není zaměstnán, avšak s výjimkou tzv. nekolidujícího zaměstnání – pracovní činnosti, za níž uchazeč pobírá méně než polovinu minimální mzdy za měsíc), nepodniká nebo se soustavně nepřipravuje na budoucí povolání (není žákem ani studentem). I

Dále vede evidenci volných pracovních míst a spolupracuje se zaměstnavateli. Úřady práce rovněž vyplácejí podporu:
v nezaměstnanosti – dávka, na kterou má nárok uchazeč, jenž v posledních dvou letech odpracoval alespoň 12 měsíců, požádal o podporu, nedostává starobní důchod a nepřivydělává si. Výše podpory závisí na předchozím výdělku a na důvodu, pro nějž se stal jedinec nezaměstnaným. Délka podpůrčí doby (doby, po níž uchazeč dostává podporu) závisí na věku uchazeče;
při rekvalifikaci – dávka, na kterou má nárok uchazeč, který se účastní rekvalifikace zabezpečované úřadem práce a není starobním důchodcem.

I Uchazečům ve věku nad 55 let, kteří nalézají nové pracovní uplatnění těžce, je podpora vyplácena až 11 měsíců, uchazečům mezi 50-55 lety 8 měsíců a ostatním 5 měsíců. I

při rekvalifikaci – dávka, na kterou má nárok uchazeč, který se účastní rekvalifikace zabezpečované úřadem práce a není na starobním důchodcem.

Uchazeč o zaměstnání má ve vztahu k úřadu práce zákonem dané povinnosti, při jejichž neplnění může být vyřazen z evidence úřadu práce. Je např. povinen osobně poskytnout potřebnou součinnost při zprostředkování zaměstnání (dostavit se na úřad práce, jednat s potencionálními zaměstnavateli apod.), bezodkladně (do osmi kalendářních dnů) oznamovat úřadu práce rozhodné skutečnosti (např. nástup do zaměstnání, vznik nároku na důchod) a poskytovat informace o případném zdravotním omezení. Úřad práce rozhodne o vyřazení uchazeče rovněž v případě, kdy uchazeč odmítne nastoupit do vhodného zaměstnání nebo na nabídnutou rekvalifikaci bez vážného důvodu.

Po vstupu do Evropské unie mohou obyvatelé České republiky díky společnému trhu práce pracovat ve všech členských státech Evropské unie. Úřad práce umožňuje vyhledávat nabídky práce v zahraničí s pomocí služby EURES.

I Dle evropského portálu EURES (angl. European Employment Services – Evropské služby zaměstnanosti) vycestovalo za prací do zahraničí v roce 2006 celkem 55 600 Čechů, zatímco v roce 2014 to bylo již 86 500 Čechů. Nejvíce Čechů míří do Velké Británie, Německa, Irska a Rakouska. Nejčastěji vyhledávanými pozicemi jsou pracovní příležitosti ve strojírenství, zdravotnictví a gastronomii – Češi v zahraničí pracují např. jako elektrikáři, pekaři nebo cukráři. I

Výběrová řízení
Vzniku pracovního poměru předchází výběrové řízení – proces, pomocí nějž zaměstnavatelé vybírají nejvhodnějšího kandidáta na volnou pracovní pozici a hodnotí možnosti budoucí spolupráce. Náročnost a délka výběrového řízení obvykle závisí na odpovědnosti a náročnosti spojené s danou pozicí. Předvýběr probíhá zpravidla na základě posouzení životopisů a motivačních dopisů, které zaměstnavateli doručili uchazeči.

Životopis (curriculum vitae) je dokument shrnující dosažené vzdělání, pracovní zkušenosti a ostatní relevantní schopnosti zájemce o pracovní pozici.


Uchazeč v životopisu poskytuje o sobě zaměstnavateli strukturovanou formou základní informace, jež jsou relevantní pro posouzení toho, zda jeho profil odpovídá požadavkům na výkon práce, o kterou se uchází. Zpravidla ho doplňuje motivačním (průvodním) dopisem, jehož smyslem je upřesnit informace uvedené v životopisu, vyjádřit zájem o danou pozici a zaujmout zaměstnavatele.

Zaměstnavatel může pro výběr zaměstnanců používat různé metody a postupy, např. pracovní pohovor, test pracovní způsobilosti (např. IQ test, test pozornosti) nebo assessment centrum (diagnostická metoda, při níž několik uchazečů současně řeší zadané úkoly).

Odměna za práci
Zaměstnavatelé zaměstnance za odvedenou práci odměňují, a to jak finančně (vyplácí jim mzdu, plat či odměnu z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), tak nefinančně (formou uznání, povýšení, dalším vzděláním atd.). Základní odměnou je však mzda.

Mzda je odměna ve formě peněžních prostředků poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci v soukromém sektoru. Odměnou v nepodnikatelské sféře (veřejném sektoru) je plat.

Podle způsobu stanovení mzdy rozlišujeme následující mzdové formy:
mzda časová – vypočítává se za určité časové období (měsíční či hodinová);
mzda úkolová – vypočítává se podle skutečného výkonu, tedy dle jednotek vykonané práce vynásobených mzdovou sazbou na jednotku výkonu;
mzda podílová – určuje se jako podíl na dosažených výsledcích práce (např. procento z dosažených tržeb za prodané zboží).

Mzda se může skládat z více částí – ze složky pevné (ta má stejnou výši bez ohledu na výkon) a pohyblivé (pobídkové, kterou tvoří např. prémie, jednorázové odměny nebo osobní ohodnocení).

Základní měsíční mzdu označujeme pojmem hrubá mzda (zahrnuje i příplatky, prémie, náhrady za dovolenou atd.). Z této částky musejí zaměstnanci odvádět zákonem stanovené odvody (pojistné na sociální a zdravotní pojištění a zálohu na daň z příjmů) – ty zaměstnavatel zaměstnanci srazí z hrubé mzdy a vyplatí mu mzdu čistou. Superhrubá mzda označuje součet hrubé mzdy a plateb sociálního a zdravotního pojištění, jež platí zaměstnavatel za zaměstnance.


Existují i pracovníci vykonávající svou činnost ve prospěch druhých bez nároku na odměnu. Hovoříme o nich jako o dobrovolnících. Ti pomáhají obvykle ve zdravotnictví, v sociálních službách, při ochraně přírody nebo pracují s rodinami, dětmi a mládeží.

I Mezinárodní síť humanitárních organizací ADRA působí ve více než 125 zemích světa. Dobrovolníci z ADRA podporují např. vzdělávání dětí v Bangladéši, budují zdravotnické středisko v Keni nebo pomáhají prostřednictvím letních táborů dětem ze sociálně slabých rodin na Ukrajině. V České republice funguje 11 dobrovolnických center ADRA zaměřených na práci se seniory, zdravotně postiženými osobami nebo s pacienty v nemocnicích. I

Zdroj:
Odmaturuj! Ze společenských věd, Didaktis, aktualizace k 1.1. 2015.