Hledá se šťastné dětství I.

Každý den musíme začít od nuly. Dobrá šance pro ty, kteří nezažili právě ideální dětství.

Spokojenost v dospělosti může nalézt i ten, kdo nezažil právě dobré dětství. Má však horší startovní pozici. Musí více překonávat, více se učit, mít větší ochotu měnit se. Prvním krokem je přestat vinit za svůj současný stav minulost, rodiče nebo dřívější situaci. Jako dospělí nemůžeme za to, čemu jsme byli dříve vystaveni. Můžeme se ale rozhodnout, jak s tím dnes naložíme.
Oslovil mě šéfredaktor Psychologie.cz a poprosil mě o zamyšlení nad větou, která strhla mezi čtenáři rozsáhlou debatu: „Šťastné dětství je nejhorší možná příprava na život.“
Věta provokativní, pro diskusi jako dělaná. Moje stanovisko k ní bude jako z populární pohádky, trochu oblečené i neoblečené: Myslím si, že šťastné dětství je pro spokojený život v dospělosti extrémně důležité, záleží však na tom, co považujeme za šťastné dětství.
Jistě můžeme vymyslet spoustu definic šťastného dětství. Já se spokojím s jednoduchou. Šťastné dětství je takové dětství, ve kterém se dítěti ze strany rodičů (i dalších lidí) dostává
• lásky (dobrých vztahů, vztahů s dobrými lidmi, milujících kontaktů, akceptování a respektu k vyvíjejícím se potřebám a osobnosti dítěte)
• přiměřenosti („ničeho příliš“ je heslo, které bylo údajně tisíc let vytesáno ve slavné věštírně v Delfách, a to jistě znamená, že jej starořecká civilizace považovala za jedno z ústředních – znamená ničeho příliš hodně, ani příliš málo)
• zdravého selského rozumu (tedy vyrovnaného a moudrého rodiče, který například spíše než na nejnovější trendy a zásobu internetových rad dá na vlastní intuici a prosté zamyšlení nad tím, co je pro dítě nejlepší)
Pokud tyto tři věci dítě ve své rodině nachází, pak automaticky získává to nejdůležitější pro zdravé formování své osobnosti:
• vzory
• modely zvládání životních situací, prostředí pro experimenty s jejich řešením, pro vyrovnání se s nezdary a se stresem, pro neohrožující zpětnou vazbu…
• prostor pro aktivity, pomocí kterých dítě poznává a rozvíjí svou moc, talenty, schopnosti, identitu, ale nalezne také jejich hranice a opaky
• předpoklady pro vytvoření bazální důvěry ke světu a k životu (základního optimismu, přesvědčení, že život stojí za to žít)
• hodnotné vztahy s druhými, hodnotné způsoby vztahování se ke světu
Každý z těchto bodů je pro zdravé fungování dítěte mimorádně důležitý, o každém z nich lze napsat (a byly napsány) tlusté knihy.

Když něco schází, něco přebývá
Určitě se nemusíme zamýšlet nad tím, že nešťastné je takové dětství, kde dítě nemá uspokojeno základní potřeby, zažívá nešetrné a necitlivé zacházení a chybí mu prostředí, o kterém píšu výše. To je jasné.
Chci však upozornit na opačný extrém, tedy že šťastné rozhodně není ani „rozmazlující“ dětství. Šťastné dětství neznamená, že dítě má vše, může si vše dovolit a dát to taky všem najevo. Z takového (nyní možná „šťastného“) dítěte se totiž často stane nešťastný dospělý. Šťastné dětství naopak znamená, že dítě má pevně stanovené hranice a pravidla, protože to mu nejen pomůže utvářet jeho identitu a charakterové vlastnosti (už jste někdy pekli bábovku bez formy?), ale především poznat důležitost hranic v životě – a toto poznání pak později už jako dospělý využívat.
Velké množství „rozmazlených dospělých“ či „ztracená generace mužů“, o které mluví přední americký psycholog Philip Zimbardo, není jen důsledkem závislosti na virtuálním světě a sociální vytrženosti, kdy lidé dají přednost počítačovým hrám nebo televizi před skutečným a často nelehkým mezilidským kontaktem a smysluplnými aktivitami. Je to také – a možná především – důsledek permisivní, vše povolující výchovy, která supluje (a má odčinit) nedostatek času a nedostatek skutečného kontaktu, věnovaného dětem ze strany rodičů.
Právě tato idea výchovy převládla v minulém století v USA: dělej si, co chceš – tím ti dáváme najevo svou lásku. Kdo tě omezí, nebo napomene, kdo po tobě chce něco těžkého nebo nepříjemného – ten je špatný. Jedná se o filozofii, která bezprostřední uspokojení potřeb a impulzů dítěte povýšila nad obtížné budování hodnotných vztahů a charakterových vlastností. Její plody nyní (nejen) americká společnost sklízí.
Bohužel tento přístup k dítěti někdy můžeme vidět i v našich podmínkách: dítě jako střed pozornosti za každých okolností; jako to nejdůležitější, co v jakékoli situaci je a co ji může kdykoli narušit, měnit či v ní cokoli vyžadovat; dítě jako předmět naší chlouby a hrdosti, vedle nejnovějšího BMW a módního nábytku; dítě jako objekt nešťastné frustrace rodičů, kteří si na něm uspokojují své nesplněné touhy. Moudrý výrok, připisovaný C. G. Jungovi, říká: „Největším nebezpečím pro dítě jsou nenaplněné ambice jeho vlastních rodičů.“
Takový způsob výchovy vytváří bezradné, bezmocné, nemotivované dospělé nebo naopak grandiózní, narcistní, povýšené typy osobností, které však jsou ve své podstatě osamocené a nešťastné.
Pro šťastné dětství je tedy samozřejmě více rozhodující šťastný rodič (tedy rodič přiměřeně spokojený, vyrovnaný, moudrý) než majetek nebo uspokojení všech přání a tužeb expandující dětské mysli.

pokračování příště

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz