Jak správně stimulovat a rozvíjet to citové v sobě?

Chci se na něco zeptat. Pokud chci v sobě objevit schopnost čistého citového prožívání, která je tak velmi důležitá, myslíte si, že je k tomu zapotřebí ztišení vlastní mysli?

Mnozí duchovní učitelé se shodují v tom, že naše mysl je největší překážkou k osvícení.

Když ale třeba já osobně ztiším svoji mysl, cítím jen chlad a prázdnotu. Já však nechci směřovat ke chladu a k prázdnotě.

Myslíte si, že k hlubšímu citovému propojení se sebou samým – se svým duchem, je třeba kráčet cestou ztišení mysli?

Odpověď:

Ptáte se, jestli citové prožívání v sobě objevíme ztišením mysli? Odpověď zní: „Ne.“ Ztišení mysli přivádí lidi k uvědomění si a k prožití toho, že existuje ještě i jiná realita, než jen ta, která je tvořena lidským rozumem. Že kromě ní existuje i realita Ducha. Realita vyšší Pravdy.

Citové prožívání je ale něco jiného, co probíhá za pochodu, během prožívání každodenního života. Každý člověk, který se snaží o vědomé bytí má pochopit, jak se citové impulsy v něm během dne projevují. Má jim naslouchat, má se jimi řídit, má je rozvíjet a podporovat.

Jak tedy naslouchat tomu citovému v sobě a jak to rozvíjet?

To citové je to nejcennější v nás a projevuje se svědomím. Čili tím, že vnitřně cítíme, jak se máme v určitou chvíli zachovat a co máme říci. Je to nesmírně jemný citový impuls, který se máme naučit během dne zachytávat a řídit se jím. A to v těch nejběžnějších situacích. Žít životem citu znamená řídit se svým svědomím.

Dalším z citových impulsů je cit lásky. Je to láska k někomu blízkému, ale také láska ke všem bližním. Je to láska k přírodě a ke zvířatům. A samozřejmě, láska ke Stvořiteli.

Kdo ve svém srdci cítí jakýkoli druh čisté lásky, kdo se snaží o láskyplný život, je člověk cituplný. Je člověk, který žije citem tak, jak lidská bytost má a tak, jak nám to doporučil Pán Ježíš říkajíc, že nejdůležitější v našem životě je naučit milovat své bližní a Stvořitele.

Dalším zásadním citovým impulsem je radost. Je prožívání radosti.

Cítíme-li jednoduchou, prostou, čistou radost, je to pohyb našeho ducha. Je to základní a elementární prožívání našeho ducha.

Cítíme-li čistou, prostou radost z vlastního bytí, z toho že existujeme a že jsme, hýbe se v nás a raduje se v nás náš duch, tedy naše citová vnitřní podstata.

Stejné je to i když cítíme čistou radost z nějaké činnosti. Radost z pohybu, radost z nějaké práce, radost z tvůrčí činnosti, radost z čehokoli, co je čisté a dobré.

Život prožívaný v radosti je životem ducha a citu. Takový život máme žít a naše radost bude tím nejkrásnějším citovým prožíváním.

No a dalším „cvičením“, nebo stimulováním toho citového v nás je modlitba. Konkrétně modlitba díků. Svému Stvořiteli můžeme za všechno děkovat prostřednictvím slov, ale můžeme mu děkovat i beze slov. A to formou vřelého citu díků.

Krátký, vroucí cit díků, směřující vzhůru k Pánu, je lepší a účinnější, než tisíc slov. Když jdeme třeba večer spát, jako plnohodnotná modlitba úplně postačí krátký, vřelý cit díků. Tímto způsobem projevíme nejen vděk Pánu, ale zároveň tím stimulujeme a rozvíjíme své citové prožívání.