Jeden člověk zkazí pověst všem. Mnozí Češi jsou prostě KP

Ať vstoupíte do kterékoliv firmy, úřadu nebo organizace, vždy platí, že první člověk, na kterého narazíte, stává se vizitkou tohoto místa. Někdy vás může donutit raději utéct než vstoupit.

Článek
Výše řečené jsem si mnohokrát na vlastní kůži vyzkoušela. Vstoupila jsem do restaurace a kyselý obličej obsluhy mě okamžitě odradil najít si stůl. Raději jsem šla jinam, protože proč zůstávat někde, kde nejsem vítaná. Zaskočila jsem do obchodu, protože mě zaujal nějaký kousek oblečení za výlohou a jen jsem položila otázku, už mi bylo jasné, že prodavačku obtěžuju. Mohla bych si takto vzpomenout na desítky míst, kde to první, nač jsem narazila, byl protivný člověk. Nechci být vulgární, ale do glosy si to dovolit tak trochu mohu. Lidově řečeno, proč se tolik Čechů chová a tváří jako „kyselá pr..l“? (Dále už jen KP.) Někdy tím bohužel mohou poškodit jméno firmy nebo organizace, která je vlastně skvělá, jen ten první, na koho jsme v ní zarazily, byl zkrátka KP.

O víkendu jsem byla v Národní knihovně v Praze (často známé jako univerzitní, nebo jako Karolinum). V hale služeb jsem si vyřídila nový průkaz, ale také jsem potřebovala poradit při hledání určitého specifického titulu v jejich katalozích. Zaměstnanci knihovny byli úžasní. Milí, vstřícní, zkušení. Nabyla jsem dojmu, že není otázka, pro kterou by neměli řešení nebo alespoň dobrý tip. Věnovali mi čas i pozornost. Odcházela jsem s pocitem, že to, co jsem si o této instituci vždy myslela, se mi znovu potvrdilo - je to jedna z nejlepších, nejspíš vůbec nejlepší knihovna v republice, a to nejen díky ochotě zaměstnanců, ale také díky svým širokým fondům a sbírkám. Tady najdete to, co jinde už nenajdete.

Glosa ovšem není chválící žánr, a tak jistě čekáte, kde na mě vybafla nějaká ta KP. Na mě přímo ne, ale na skupinku turistů ano. Než vstoupíte do haly služeb, narazíte v Národní knihovně na šatnu. Do studovny se nesmí s kabáty, taškami a batohy. Cizinci si přišli prohlédnout krásné historické prostory knihovny, dělají se tu pro ně prohlídkové exkurze. Bohužel to první, nač narazili, byla šatnářka, kterou si snad někdo vymyslel do televizního seriálu.

Nejen, že neuměla slovo anglicky ani žádným jiným světovým jazykem, a to přesto, že by to člověk na tomto místě očekával, ale na cizince opravdu nechutně řvala: „Dejte sem ty kabáty. No, dej mi to! Hele ,dělej, já nemám čas se tady s vámi takhle matlat! Já musím pracovat. No, tu tašku taky! Co koukáš, no tašku, povídám! Dělej! No co koukáte, dělejte!“

Už dlouho jsem něco takového neslyšela. S cizinci tato víc než prostořeká dáma zacházela jako s bandou zlobivých harantů ze základní školy. Oni jí nerozuměli, ona na ně vydatně křičela a gestikulovala. Když už jsem chtěla zasáhnout a pomoci s tlumočením, aby se nepříjemná situace vyřešila, udělal to za mě okolo procházející mladík. Byl rozumný a většinu průpovídek šatnářky nepřeložil a zůstal u prostého vysvětlení, že mají cizinci odevzdat tašky a kabáty do šatny.

Tón, jakým paní s cizinci mluvila, slyším ještě teď a stále mě z něj mrazí. I kdybych byla cizinec a nerozuměla jí ani slovo, byla bych zděšená. Bylo by mi jasné, že tu na mě ječí nějaká „domovnice“ a nechová se ke mně vůbec pěkně. Možná bych si exkurzi rozmyslela a raději odešla.

Já jsem však rozuměla a stále musím přemýšlet nad tím, proč někteří Češi při komunikaci s cizinci okamžitě neuctivě přecházejí do tykání a chovají se jako KP. Taková skvělá instituce ta Národní knihovna je, a pak hned u vstupu potkáte osobu, která může zapříčinit, že si na místo uděláte úplně jiný názor, než by si to místo zasloužilo. Stále slyším, jak šatnářka vykřikovala, že musí pracovat a nemá čas se s partičkou cizinců takhle zdržovat. Nevíte náhodou, co za práci má vlastně taková šatnářka? Já si vždycky myslela, že to je milá obsluha návštěvníků…
M. V. Stránská
SezznamMédium