O vyslání vojsk nerozhodují občané mávající šavlemi, bohudík

Jen co se nadhodila zmínka a možném budoucím nasazení aliančních vojsk na území Ukrajiny, část společnosti začala okamžitě vojákům bubnovat na pochod na frontu.

Článek
Koncem února prohlásil na summitu francouzský prezident, že ačkoliv neexistuje jednoznačná shoda mezi členy NATO, nevylučuje vyslání aliančních vojsk na území napadené Ukrajiny. Že takové prohlášení nezvedlo ze židle pouze Vladimíra z Kremlu, ale i ostatní členy NATO, potvrdil polský prezident Andrej Duda, který novinářům prozradil, že nadšení nebylo a že státy jsou spíše otevřenější k vyslání sil, které by mohly pomoci s odminováním či střežením hranic.

Možná i proto později korigoval Macronovo prohlášení ministr zahraničí Séjourné, který upřesnil, že prezident měl na mysli spíše nebojové nasazení, jako je například asistence u kybernetické bezpečnosti, odminování či výroba zbraní na území Ukrajiny.

Tradiční reakce RF - jaderná apokalypsa
Rusko samozřejmě ihned přispěchalo s oznámením, že by se jednalo o překročení červené linie (snad už dvacáté páté) a došlo i na tradiční vyhrožování jadernými zbraněmi (snad už po sedmdesáté).

Reakci Ruska se divit nejde. To už na začátku své invaze na Ukrajinu jasně nastavilo svůj modus operandi. Pro představu - vezměme si například alkoholika, říkejme mu třeba Dmitrij, který vykopne v paneláku dveře své sousedky, začne ji mlátit a přitom vykřikuje na ostatní nájemníky, že jestli se někdo opováží ženě pomoci, vyhodí celý panelák do vzduchu.

Pochopitelné reakce společnosti
Divit se nelze ani opatrným vyjádřením politikům. Vedle mezinárodních důsledků rezonuje toto téma velmi silně i ve společnosti. Je jasné, že určitá část společnosti bude pochopitelně proti kvůli strachu ze vstupu do války, ekonomických dopadů či obavy o vlastní bezpečnost.

Část společnosti bude také pochopitelně pro – možná paradoxně také kvůli strachu o vlastní bezpečnost, strachu ze vstupu do války či ekonomickým dopadům. Zatím vše naprosto pochopitelné.

Jasné postoje, jasné obavy.

Nepochopitelně vyhrocené reakce
Co však nechápu, je část společnosti, která bude zásadně proti jen z toho důvodu, že by se jednalo o pomoc bránící se Ukrajině. A jakákoliv pomoc je hrozba pro Rusko. Ale stejně jak nechápu nadšené roztleskávačky Ruska, které se už nemůžou dočkat možnosti kolaborace, stejně tak nechápu i část společnosti na opačném konci názorového spektra.


Samozřejmě vím, že se jedná o efekt bubliny na sociální síti, který nevypovídá o skutečném stavu věcí. Není problém mít anketu, kde budou hlasy 100:1 na podporu toho, že je země kulatá, další anketu, kde lidé odhlasují, že je plochá a třetí, ve které se přikloní k tomu, že se jedná o jehlan.

Přesto je to názor, se kterým jsem se nějakou dobu setkával. Nekritická a horkokrevná prohlášení. Jakoby určitá část společnosti viděla armádu jen jako něco neurčitého, nehmotného. Jako objekt, se kterým můžeme nakládat, jak se nám zamane. Skutečnost je taková, že armáda je tvořena našimi spoluobčany. Otci, matkami, sourozenci či přáteli. Zajímalo by mě, nakolik by tato úderka bez rozmýšlení vyzývala k vyslání vojsk přímo na frontu, kdyby přímo ukázali na ně nebo na jejich blízké.

Další drobnou vadou tohoto troubení na polnice je skutečnost, že vlastně Ukrajina o vyslání našich vojsk ani nepožádala.

Je zapotřebí debaty a analýz
Je samozřejmě možné, že se dostaneme do situace, kdy bude otázka přímého zapojení vojsk do války na pořadu dne. V současnosti se ale pravděpodobnější jeví možnost, o které hovořil jak francouzský ministr zahraničí, tak i náš prezident – asistence a podpůrné aktivity, ale nikoliv nasazení v bojích. Politici, kteří podporují vyslání vojsk pro tyto účely, navíc zdůrazňují, že je potřeba debaty, konsensu, podrobného strategického zhodnocení a jasného nastavení pravidel.

Emoce a selský rozum místo zkušeností
Přiznám se, že i já bych byl pro nasazení části vojska pro podpůrnou činnost – zejména pro ochranu alespoň části země před ruskými raketami a drony, které Rusko používá pravidelně k vraždění civilistů. Je však něco takového možné? Dle mé logiky ano. Část vojska, které by poskytovalo PVO, by byla přece na suverénním území Ukrajiny, nikoliv Ruska. Sestřelovala by rakety nad územím Ukrajiny, nikoliv Ruska. Důvodem by byla ochrana civilního obyvatelstva, ne vojáků na frontě.


Je to ale tak prosté? Velmi vážně pochybuji. Stejně jako drtivá většina společnosti totiž nemám dostatek odbornosti a přehledu v této otázce. A proto mám sklon vyplňovat tento nedostatek domněnkami, selským rozumem či emocemi. A nekončící seznam válečných zločinů RF je bezesporu dobrým zdrojem negativních emocí.

O medvědí službu nikdo nestojí
Proto jsem rád, že o těchto otázkách rozhodují jiní. Muži a ženy, kteří znají válku. Ne občané, kteří, někdy i z dobrých pohnutek, mávají při jakékoliv zámince nad hlavou šavlemi a volají na zteč.

Pokud chceme podporovat Ukrajinu, podporujme ji tak, jak sama žádá – humanitárně, ekonomicky a dodávkami zbraně a munice. Volání po vojenské intervenci jsou spíše medvědí službou a ne to, co od nás napadená země momentálně potřebuje.
Tomáš Prop
SeznamMédium

Já - ve většině, o vyslání vojsk rozhodovali lidé, kteří na žádné frontě, nebyli ani omylem tečka