Jednou do roka se legálně mlátí ženy, jakože symbolicky. A ještě se tomu říká tradice.

Je Velikonoční pondělí. Brzy ráno. A do toho zvoní zvonek. V ruce ještě držím horkou kávu, ale odkládám ji. Za dveřmi stojí soused s pomlázkou a dvěma stejně „vyzbrojenými“ syny s výrazem „jsme na lovu“. Zazní povinná říkanka, která vlastně nedává žádný smysl a pak to přijde: výprask. Prý tradiční, folklórní a údajně je symbolický. Jenže taky zcela nevyžádaný.

Následuje předání kraslic, čokoládového zajíce a očekávání, že podám i „něco ostřejšího“. Teprve pak je úkol splněn a zmíněná skupinka zamíří na další štaci, kde se vše zopakuje a hladina alkoholu v krvi dotyčných stoupá. Já si večer spočítám červené pruhy a stejně jako jiné ženy budu i večer hledat hojivou mast na „sváteční“ popáleniny.

Velikonoce mám za nedůležitější svátek
Tak přesně tenhle scénář už dlouhé roky nezažívám. Volné pondělí raději trávím na výletě, v lese nebo klidně v kavárně. Zkrátka kdekoliv, kde neprobíhá směnný obchod ve smyslu „rum za výprask a vajíčko“. O „tradiční“ české Velikonoce zkrátka nestojím. Nejsem zvědavá na věty „to k tomu prostě patří“ nebo „aspoň neuschneš“. Nepotřebuji žádné z lidové ezoteriky vytržené zdůvodnění, proč je v pořádku jednou za rok legálně zmlátit ženy.

Velikonoce přitom trochu paradoxně považuji za nejdůležitější svátek roku. Nikoliv ty, které jsem právě popsala, ale jako svátek vzkříšení a nového života, tedy křesťanskou připomínku smrti a vzkříšení Ježíše Krista. A jsem také pro jejich pohanskou část, která se svým smyslem křesťanskému poselství vlastně velmi podobá. I pohané je slavili hlavně jako svátek jara, znovuzrození a vítězství nad smrtí. Pod povrchem plastových vajíček, mašliček a čokoládových zajíců se vlastně nachází ušlechtilé poselství: o cyklu života a o naději, že po temné zimě přichází nový začátek.

Dělalo se to tak vždycky
Jak se ale z tak duchovního a radostného svátku stala výmluva pro agresi? A jak s tím proboha souvisí výprask a fakt, že lidé mají potřebu se o svátcích zpít až do němoty? A proč si myslíme, že tuhle tradici nutně musíme předávat dalším generacím?

Zřejmě proto, že si myslíme, že je to něco, co se dělalo vždycky. A tak tento „folklórní“ zvyk předáváme dál. Jenže právě to „vždycky“ je na pováženou. Samotný fakt, že se to tak v posledních desetiletích dělalo, není argument pro to, že je to tak v pořádku. Tradice má smysl, jen když chápeme její smysl. Ten dává jen tehdy, když je v ní něco pravdivého pro nás. Tady, teď a ve světě, ve kterém žijeme. V opačném případě jde jen o prázdné gesto či něco, čím si omlouváme věci, které bychom jinak nestrpěli.

Panáky a „posvícenské“ koláče
Jasně, nejde jen o Velikonoce. Stejně tak moc nerozumím tomu, proč lidé ještě dnes leckde pečou posvícenské koláče a o posvícení si připíjí se sousedy a příbuznými. Když se ale zeptáte, co to posvícení vlastně je, nevědí. Zkrátka nějaký svátek, který je jednou za rok a je to důvod pořádně se nacpat a připít si alkoholem. Rituál, který se úplně vyprázdnil a je to jen důvod legalizovat něco, co není každý den. Je tu ale samozřejmě velký rozdíl ve srovnání s pomlázkou. Tady se to ale většinou neděje na úkor jednoho pohlaví, které to musí z povinnosti přetrpět. Někteří lidé zkrátka rádi slaví a když potřebují záminku, která jim tuto zálibu legitimizuje, je to jejich volba.

Tradice, která nahrává opilství
Jsem samozřejmě zcela pro to, aby se slavilo jaro. Abychom barvili vejce, sázeli osení, jedli mazance nebo místo toho chodili na výlety. Pokud tedy chceme a baví nás to. Ale jsem zároveň proti tomu, abychom dětem vštěpovali, že existuje den v roce, kdy je v pořádku mlátit ženy a je téměř povinností „mít ji jako z praku“. A že dívky jsou na světě k tomu, aby to nejen strpěly a ještě byly vděčné za to, že si jich někdo všiml.

Možná je právě teď vhodný čas položit si otázku: co z těchto svátků si vlastně chceme uchovat – a co už klidně opustit? Tradice, která legitimizuje výprask, opilství a zažité stereotypy, se „bezproblémově“ předávala dlouho. Ale to ještě neznamená, že to musíme dělat i nadále. Pokud se každoročně ozývají hlavně ženy, které přiznávají, že Velikonoční pondělí považují za nejprotivnější den v roce, asi bychom měli způsob slavení tohoto svátku trochu přehodnotit.

Sama za sebe říkám „děkuji, nechci“. Raději si vyberu klidné pondělí, smysluplné rituály a takové Velikonoce, které mně osobně dávají smysl i v roce 2025.

Pavla Čechová Seznam médium