Josef Topol a jeho zápas s magií slov

V české básnické krajině je Josef Topol, který zemřel před deseti lety, ve svých osmdesáti letech, nepřehlédnutelný.
V jedné ze svých esejí citoval Josef Topol tyto verše starých Egypťanů: "Nebe je rozbouřeno, hvězdy prší, lučišníci zmateně pobíhají, kosti nebeského lva se třesou." Byl přesvědčený, že báseň a mýtus mají společné předky, tedy instinkt a magickou moc, a dodával, že na samém počátku nejsou od sebe k rozeznání. Právě proto je Josef Topol, který zemřel před deseti lety v červnu 2015, i dnes nepřehlédnutelný. Ačkoliv po sobě zanechal jen torzo, publikovat mohl z politických důvodů jen do svých 37 let, jeho práce vždy měla zmíněnou magii: vnitřní nebe, které přitahovalo čtenáře i diváky.
Po brutálním zrušení jedinečného Divadla za branou v době normalizace na počátku sedmdesátých let a zákazu jeho premiéry Dvě noci s dívkou v roce 1972, se již k soustavnému psaní nikdy nevrátil, ač rozepsal asi pět her.
Josef Topol mi v naší knize Sezóny srdce Josefa Topola. Collage in adagio, napsal: Po velkém úsilí jsem napsal ještě tři hry: Sbohem, Sokrate, Stěhování duší a Hlasy ptáků." Poslední z nich měla premiéru v Divadle na Vinohradech v roce 1989. Další hru o svatém Vojtěchovi sice taky dopsal, původně ji slíbil Anastázi Opaskovi, ale nenašel divadlo ani lidi, s nimiž by ji chtěl inscenovat.
Dvojí šok, okupace Varšavskou smlouvou pod vedením Sovětského svazu a Sametová revoluce po 17. listopadu 1989, změnila publikum k nepoznání. A zaskočila i Josefa Topola. Tvrdil: "Nejde mi vykročení!"
Proto za nejdůležitější etapu Topolova života lze považovat období od roku 1964 do konce Divadla za branou. Řekl mi: "Důležitá je otázka, proč kdo píše a z jaké potřeby. Na tomhle se pozná, jestli jde o chytře smontovanou atrapu, anebo jestli za tím je opravdový existenciální postoj. Jestli člověk má hlubokou lidskou vnitřní potřebu se vyslovit a pojmenovat věci, s kterými se kolem sebe setkává."
Celý život hledal kořeny jazyka, s kterými pracoval, a proto rád vzpomínal na dětství v Poříčí nad Sázavou, kde poslouchával báby, které se u nich v kuchyni scházely a draly peří, odrbávali pírka. Schovaný za kredencí poslouchal jejich tok řeči. A tehdy prý vznikly jeho první literární pokusy, z nich vycházel i při psaní her jako byl Konec masopustu a Kočka na kolejích. Slavíka k večeři zase napsal po návratu ze studijního pobytu v Americe, kdy se potřeboval zbavit snu, který ho pronásledoval. Cituji: "Při psaní jsem se jen snažil uchovat veškerou iracionalitu, abych nebyl svázán žádnými pravidly realismu… Chtěl jsem, aby vše bylo vyzpíváno ve větách."
Často meditoval nad svým psaní a tvrdil, že nikdy nechtěl být spisovatelem a na otázku, proč se jím stal, mi řekl: "Mé psaní je nejspíš reakcí na mou samotu v dětství. Byl jsem nemocný a odsouzený k tomu, že jsem měsíce nesměl chodit ven. Buď jsem si vyřezával loutky, nebo jsem si psal. Psaní byl trochu útěk, ale rozhodně ne cíl." Tu opravdovost v jeho textech stvrzuje stará moudrost, že tajemství autora se vyjasňuje v tajemství jeho vtěleného slova.
Karel Hvížďala, novinář, spolupracovník Českého rozhlasu