Jsem pořád pozadu I.

Jak se vypořádat s pocitem, že jste snad ve všem horší než druzí?

„Připadá mi, že jsem pořád pozadu,“ napsala nám do redakce čtenářka. „Pozoruji, jak se lidé kolem mě brutálně rychle učí, hned zvládají cokoliv, ve všem excelují, získávají nadprůměrné hodnocení, a já? Já jsem ráda, když se zvládnu naučit a zapamatovat si pár věcí a když vůbec přestanu dělat chyby. Koukám kolem sebe a nechápu, kde lidé kolem mě berou to sebevědomí, tu jistotu v sobě. Já dělám spoustu chyb a připadám si neskutečně hloupá, neustále hrozně pozadu za ostatními a přijde mi nemožné se k nim přiblížit. Kde a jak ten pocit vzniká? Jak se ho zbavit, jak ho překonat, vypořádat se s ním nebo co dělat, abych byla stejně úspěšná, rychlá, výkonná jako ostatní?“
Váš dotaz se soustředí na hodně otázek – sebevědomí, rychlost v učení, úspěch, výkonnost, psychická odolnost. Nemůžeme zde samozřejmě probrat všechny. Budu se proto zabývat hlavně tou, kterou kladete v závěru: „Jak se zbavit pocitu, že jsem oproti druhým stále pozadu?“ Myslím koneckonců, že odpověď na ni odpoví do jisté míry i na vaše ostatní otázky. Doporučil bych vám následovat tři kroky.

1. Získejte objektivní náhled na svou situaci
Je to skutečně tak, že jste pomalejší a méně úspěšná či výkonná než druzí? A jací „druzí“? Všichni druzí, celá populace vašeho věku, nebo specifičtější skupina (lidé ve škole, v určitém oboru, v rodině, v určité práci)?
Může to být samozřejmě tak, že máte pomalejší tempo, nedostatečně rozvinuté některé schopnosti či odlišný temperament, který vás činí v rychlosti nebo zvládání nových situací pomalejší než většinové okolí. Ano, někdo je v mentálních procesech (třeba v přemýšlení nebo řeči) v průměru rychlejší, někdo je citlivější, někdo je odvážnější, někdo je vtipnější…

Pocit může, ale taky nemusí odrážet realitu
Váš „pocit“, že si oproti druhým nějak stojíte, nemusí nutně znamenat, že je to i objektivní pravda. Nejprve tak musíte odlišit, co je realita a co je vaše představa. Protože obojí vyžaduje odlišný přístup.
Pokud zjistíte, že jste skutečně objektivně výrazně odlišná od okolí (a to v jakékoli charakteristice), můžete tuto situaci řešit různými způsoby:
• Můžete se snažit doplnit tu schopnost, která je za danou odlišnost zodpovědná.
• Můžete ale také najít jiné okolí, tedy vhodnější podmínky pro sebe a svou osobnost. (Pokud si bude ryba celý život vyčítat, že nedokáže šplhat na stromy, což je objektivní pravda, stráví jej asi méně šťastně, než když vyhledá vodu, že?)
• Můžete se snažit se svou odlišností smířit, přijmout ji a naopak stavět na tom, co vám v životě pomáhá, nikoli v čem se cítíte nedokonalá.
Ale pokud se jedná spíše o váš „pocit“, který jste vytvořila na základě ne úplně racionálních závěrů, potom musíte pracovat s tímto pocitem a změnit proces, kterým tento pocit vzniká.

Někdy není potřeba měnit to, ohledně čeho se cítíme špatně, ale že se cítíme špatně
Pokud zjistíte, že vaše hodnocení sebe sama neodpovídá vždy realitě, v takovém případě je potřeba se ptát, jak toto hodnocení vytváříte, jakým způsobem přemýšlíte, s kým se srovnáváte. Kde děláte chybu ve svých úvahách, nastavení a hodnocení světa… že k takovému pocitu (který nekoresponduje s objektivním stavem) docházíte?
Cest, jak takový nesprávný úsudek o sobě vytvoříme, je velmi mnoho, jak nám ukazují popisy kognitivních omylů či učebnice kognitivně behaviorální terapie. Nemohu samozřejmě z vašeho krátkého dopisu vědět, jaký by mohl být ten váš nebo zda se na vás vůbec tato situace vztahuje (a zda spíše není problém v nějaké schopnosti či osobnostní vlastnosti; tím se budeme zabývat v dalším bodě).
Pro čtenáře, ale i pro vaše zamyšlení uvedu jen pár příkladů. Mnoho dalších najdete v psychologických knihách a článcích zaměřených na téma sebevědomí, kognitivních omylů a jejich terapie.

Pár příkladů, kterými ničíme své sebevědomí
• Je možné, že se nesrovnáváte „s druhými“, ale s několika špičkovými druhými, kteří prostě jsou nadprůměrní. Proč jste si zvolila právě takovou referenční skupinu?
• Je možné, že vidíte pouze úspěchy druhých a nevidíte, kde se jim nedaří. Nevšímáte si toho, v čem jsou zase oni pomalí nebo nedokonalí. Protože k takovým jejich situacím prostě nemáte přístup.
Pokud například někdo buduje své sebevědomí na základě pročítání facebookových statusů a srovnávání jejich „reality“ s tou svou, velmi riskuje. Na sociálních sítích se totiž nesetká s objektivním stavem druhé osoby. Najde zde více, méně či vůbec pravdivou sebestylizaci, kterou chceme něčeho dosáhnout. Cílem je vytáhnout se před druhými, cítit se ohledně sebe dobře, potěšit publikum nějakým příběhem, ukázat něco zajímavého, co se nám povedlo. Důvody mohou být různé. Ale realita statusů sociálních sítí NIKDY nebude objektivní měřítko toho, kolik radosti pisatel zažívá či nezažívá, jak je rychlý a hbitý, jak se mu v životě daří a tak dále.
A totéž platí i v jiných sociálních situacích. V hospodě, ve třídě, na párty, ve firemní kuchyňce neležíme na psychoanalytickém gauči. Nepodáváme o sobě objektivní zprávy. Líčíme věci tak, aby splnily účel, který potřebujeme – někdo se chce chlubit, aby si dodal sebevědomí, někdo se chce schválně ponížit a stěžovat si, aby se později, při uvědomění, že realita je ve skutečnosti přece jen lepší, cítil dobře… Máme tisíce motivů, jak se prezentovat, co o sobě říkat a sdílet (a neříkat a nesdílet).

Nechceme se setkávat s lidmi, kteří šermují svými neúspěchy
Je vlastně logické a hezké, že u druhých lidí, obzvláště pokud se nejedná o naše nejbližší, vidíme spíše jejich úspěchy než neúspěchy: osobně bych si určitě nepřál zažívat opak.
Asi nikdo z čtenářů nechce mít okolo sebe lidi primárně zachmuřené svými nezdary (o kterých ale takto objektivně a v hojné míře reportují). Spíše se chceme setkávat s těmi, kterým se i přes mnohé problémy v něčem daří – a toto „něco“ dají najevo, staví na tom, vytvoří z toho základ svého života, který tak učiní užitečným i pro druhé.
Vezmou si do společnosti čisté šaty a vědí, že špinavé prádlo je dobré prát spíše doma. Nepropadněte ale iluzi, že pozitivní dojmy z takového setkání jsou objektivní měřítko o úspěších a absenci neúspěchů v jejich životech. Nemyslete, že se jim nešpiní trenýrky a nepáchnou jim košile.

Zaměřujte se spíše na srovnání se svým minulým já než se současnými druhými
Mnozí lidé dělají tu chybu, že se srovnávají s kýmkoli, kdo má zrovna v něčem úspěch. Ale skoro v každé životní situaci bude někdo, kdo ji dobře zvládne a kdo v ní bude lepší než vy.
Je možné, že to není tak, že všichni spolužáci (nebo kolegové) mají lepší známky (výsledky) než já. Možná, že v jedné zkoušce je Standa lepší než já a v druhé je to Věra. A já učiním nelogický závěr, že „všichni“ jsou lepší než já. A už se cítím špatně. Ale možná dopadla Věra v první zkoušce dokonce ještě mnohem hůře než Standa i já a možná že Standa ve druhé zkoušce propadl. Nevšiml jsem si toho, protože jsem byl zrovna zaměstnaný tím, že jsem se v každé situaci srovnával… jen s těmi lepšími.
Neboli: Pokud se budu vždy srovnávat pouze s těmi lepšími; budu li se vždy dívat pouze směrem nahoru, budu se nakonec vždy cítit jako poražený. A špatná zpráva je, že vždy a ve všem se najde někdo, kdo je lepší. Pokud ne dneska, tak zítra určitě.
Pokud přijmu tuto nikdy nekončící hru na stupně vítězů, budu většinu života stát závistivě pod ním a cítit, že mi vítězství uniká. Anebo – pokud budu zrovna výjimečně vítěz – budu se cítit jako ohrožený vítěz. Ve své pyšné radosti, že jsem „lepší než ostatní“, se i tak budu někde v koutku duše bát. Protože už zítra mě může někdo porazit a ukázat tak světu, že nejsem lepší než on.
Mnozí tuto hru na honbu za vítězstvím nad druhými (ať už je definují jakkoli) používají jako hlavní zdroj sebevědomí a životní motivace. Domnívají se, že se na vrcholu stanou absolutními vládci Olympu, kdy budou přijati mezi vyvolené – a proto už je nikdo neporazí. Ale i na Olympu jsou stupně vítězů, vyšší a nižší bohové. Utrpení z touhy vítězit a strach o vavřínový věnec nikdy nekončí.
Jistě, je dobré vědět, v čem jsou druzí lepší nebo za co je obdivuji. Nemohu ale na takovém přemýšlení postavit svůj život. Jejich úspěchy nemohou v mém nitru souviset s orientací mého života. Takové uvažování „kdo s koho“ je nebezpečné a v důsledku zhoubné, protože buduje pýchu, pocity méněcennosti, závist a vztek. Vede ke zbytečné frustraci, celé řadě dalších patologických emocí a (sebe)zničujících životních postojů.
A pozor, řešení není svůj pohled a směr srovnávání převrátit: Najít si jen ty, kteří jsou na tom hůře než já, srovnávat se s nimi, vyhnout se úspěšnějším a cítit se tak jako životní jednička. To je bohužel opět často volená životní strategie těch, kterým sázka na „být vítěz a překonávat ty nejlepší“ nevyjde. Důsledky takové životní orientace jsou však podobně škodlivé – budují pýchu, falešné sebevědomí a často až smutný, ale rozbujelý narcismus mistrů světa, kteří se nikdy nepodívali mimo svou lokální vesničku.
Je daleko rozumnější najít si užitečnější prostředky, jak budovat své sebevědomí. Třeba v tom, zda někomu pomůžu, zda jsem někde k užitku, zda vytvářím kvalitu díky svému dílu a úsilí, zda se mi něco podařilo – nikoli ve srovnání s druhými, ale s tím, kde jsem já stál včera, před týdnem, před rokem. A zda jsem se v tomto zlepšil, zda toto dělám lépe, než jsem dokázal dříve.

Dalibor ŠPOK

- pokračování příště