Kapky deště

Sedím u okna a koukám, jak venku prší. Listy stromů jsou jasně zelené a zřetelně se lesknou. Lehce se pohupují, jak po nich skáčou kapky deště. Občas zafouká větřík, větve stromů se protáhnou a setřesou vodu. Déšť sílí a já obdivuju rovnoběžnost proudů vody. Vzpomínám, jak jsme se ve škole učili psát čárky, jako když prší. Před časem jsem to učila děti. Čekala jsem na déšť, abych měla názornou pomůcku do psaní. Sklon vodních rovnoběžek se mění, aha, to vítr zafoukal jiným směrem. Teď prší proti mému oknu. Kapky narážejí do skla a stékají v jemných pramíncích. Vypadá to, jako by se honily. Jedna narazí, stéká, hledá si cestu. Druhá dopadne kousek výš, ale hned trefí na klikatou cestičku té předchozí, vtéká do ní a teče rychleji, dohoní svou předchůdkyni a pak převezme její úlohu. Možná jsou modlitby jako kapky vody stékající po skle. Někdo se modlí, těžce probojovává cestu. Vydává se ze všech svých sil. Hledá, bloudí, bojuje, padá a zase vstává. Bolestivě se prodírá za světlem. Někdo jiný klouže jako po másle. Narazil na vyšlapanou cestičku. Zdá se, jako by předbíhal ostatní. Jde mu to neuvěřitelně snadno. Nezdá se, že by musel vynakládat tolik úsilí jako ostatní, že by musel tolik hledat a tolik bojovat. Skoro nepadá. Kde jiní klopýtají, tam se vznáší. Možná prostě vklouzl do dráhy, již pracně prorážel někdo před ním. Za čas, až svého předchůdce dostihne a předhoní, bude prorážet sám.

(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství 2012)